Založit novou webovou stránku nebo e-shopChci nový web

TRENÉRSTVÍ SE NEDÁ NAUČIT.  TO SE MUSÍ POCHOPIT!!!

Názory a komentáře

 

13.10.                       K VYJÁDŘENÍ MLADÉHO REPREZENTANTA

Nejdříve jsem váhal, zda mám reagovat na interntový článek  na web. str. Hokej.cz (http://www.hokej.cz/jak-na-rusy-zacit-je-rezat-pak-se-nechaji-vyprovokovat-doufa-kucerik/5033820), protože to byl rozhovor s 16 letým hráčem, a možná i těsně po utkání v emocích. Ale protože to bylo zveřejněno na vysoce sledovaném mediu, rozhodl jsem se, že k tomu napíšu svůj názor.

Zarazil mě už nadpis článku: Jak na Rusy? Začít je řezat..., který byl citací z rozhovoru mladého hráče. Já, jako trenér mládeže, to vnímám jako bezmocnou a zoufalou reakci hráče, který cítí, že na soupeře nemá svým hokejovým uměním, tak hledá až takto zcesné řešení, jak se pokusit zvítězit v přípravném utkání mládežnické reprezentace za každou cenu. Je to vlastně nepřímé přiznání, že na soupeře herně nemáme, tak to příště zkusíme "neherně" (řezat je, abychom je vyprovokovali), jen abychom neprohráhli potřetí.

Už delší dobu se světový hokej, ale i další herní sporty, ubírají zcala opačným směrem. Směrem k rozvojí ryzího herního umění, hráči se vedou k tomu, jak soupeře přehrát tvůrčí ofenzívou než hrubou destrukcí. A u mládeže to platí obzvlášť. Nemám nic proti tvrdé ale férové defenzívě, která neodmyslitelně tvoří druhou součát hry. Ale řezat a provokovat... To už je známka toho, že už opravdu patříme do pouhého průměru. Pak se nemůžeme divit, že rozdíl v herním projevu mezi světovou špičkou a námi bude nadále prohlubovat. To je výsledek a produkt sedmi let trvání našich Akademií?

V utkáních, ale už to samozřejmě začíná na trénincích, bychom se měli věnovat duchu hry samotné, jak soupeře přehrávat svými hokejovými dovednostmi, svou chytrostí. A současně se samozřejmě na druhé straně věnovat také defenzívě, umění předvídat a dešifrovat záměr soupeře a od toho se potom odvíjí včasný přístup k soupeři s primární snahou získat kotouč. To vše celkově souvisí s klimatem na našich trénincích a utkáních, s odvahou nebát se hrát, nebát se tvořit.

Chci věřit tomu, že pohled reprezentačních trenérů a kompetentních zástupců svazu Českého hokeje je jiný, než vyjádření onoho hráče.

 

7.10.                                    DOPIS RODIČŮM...

Zřejmě na můj poslední članek mně jeden z rodičů z mého bývalého působiště poslal článek - viz odkaz:

http://www.haniksport.cz/2018/10/03/rodicum-ucitelum-a-trenerum-dite-ve-veku-6-9-let/

Jsem rád, že tento "dopis", napsán takovou trenérskou kapacitou jakou je Zdeněk Haník, je ve velmi v podobném duchu, jak rozvoj a trénování hráče cítím i já. Je však škoda, že taková sdělení skončí většinou jen na internetu jako teorie, ale že se ně nenaváže v praktické výchově v rodině, ve škole či ve sportu. Problém v tomto případě je asi v tom, že jedna strana je vědět, povrchně znát, ale druhá strana je pochopit, vnitřně se s tím ztotožnit.

Myslím si, že v tomto případě je zakopaný pes ve vzdělávání trenérů, kde je především u trenérů mládeže nedoceněna jeho důležitost. S vědeckým pokrokem je dle mého názoru potřebné, aby už i mládežničtí trenéři absolvovali přednášky alespoň ze základů neurologie, kde by měli možnost se seznámit a třeba i pochopit důležitost znalostí z tohoto vědního oboru pro jejich následný trénérský rozvoj. Pochopit i "vnitřní hru".

 

4.10.2018                  JAN MYŠÁK MŮŽE INSPIROVAT

Jsem s poraněným kotníkem v pracovní neschopnosti, tak mám alespoň čas rozvíjet své trenérské úvahy.

Nedávno jsem četl článek o velkém hokejovém talentu z Litvínova, o Janu Myšákovi, kde on sám mimo jiné říká: „My byli každý den venku, trávili tam i pět hodin a vraceli se domů úplně zpocení. A něco nám to dalo.“ Tato věta jako by byla ze 70. a 80. let minulého století a ne z dnešní doby. Takto trávený čas je v současnosti bohužel výjimka, která však dělá z hráče HRÁČE. Jsem přesvědčen, že právě tato zábava byla a je tou nejlepší průpravou (tréninkem) mladých hráčů v jakémkoli herním sportu. Hráči si tak přirozeně a v ohromném objemu ve spontánních dětských hrách osvojují širokou herní všestrannost a získávají tak všeobecný herní základ - herní gramotnost, herní inteligenci a herní umění vůbec. Myslím zde tím hlavně na duševní procesy (příčiny – smysluplný zrod pohybu), ačkoli je to vše silně integrované i s vnějšími projevy (důsledky – finálním pohybem).

Všechny sportovní hry (kopaná, hokej, košíková atd.) obsahují v sobě jeden společný klíčový jev, a tím jsou kognitivní (poznávací) procesy na bázi CNS. Právě děti v mladším školním věku mají k rozvíjení těchto kognitivních operací skvělé předpoklady. A pro osvojování kognitivní způsobilosti u dětí je neustálá proměnlivost hry ideální pro rozvoj těchto zásadních schopností. Hry jsou pro děti hlavní vývojovou aktivitou, při které se učí, aniž by to vnímaly (implicitní učení). Herní kognice má univerzální platnost ve veškerých kolektivních hrách a její absence nebo chudost v podstatě vyřazuje hráče ze smysluplné hry.

Výkonnost hráče se dle mého názoru v dlouhodobém vývoji postupně buduje od poznávacích a řídících funkcí k těm výkonným. U mladých hráčů v raném věku bychom se měli zaměřit na perspektivu rozvoje, kterou já shledávám v neviditelných operacích CNS, tedy v kognitivních procesech (v herní gramotnosti, herní inteligenci) než na samotné viditelné tělesné projevy, na výsledný pohyb. V praxi se tyto řídící schopnosti optimálně rozvíjejí onou herní všestranností, čili pestrostí a vysokou intenzitou vnímání a rozhodování. Až od puberty potom může nastat postupný přechod na monotónní drilování pohybových dovedností, tělesné kondice a řízené kooperace.

Další citace z článku Roberta Sáry: „Myšák k rozvoji nepotřeboval nic nad rámec klubového systému. Mnozí rodiče dětem platí ledy navíc, osobní trenéry, protože jen v rámci oddílu by se nezlepšovaly.“ Otec Jana Myšáka říká: „Nechali jsme vývoj zcela na klubu…“ Jsem podobného názoru za podmínky, že mladí hráči vedle tréninků na ledě (do kategorie MŽ 4x týdně stačí) absolvují také objemnou všestrannou herní (zdůrazňuji HERNÍ) přípravu na hřišti či tělocvičně. Hodně různorodých her s všemožnými úpravami a doplňky.

Na tomto místě nabízím trenérům příklad, jak třeba doplnit hry na suchu, které používám v kategorii MŽ:

Kopaná na jednom hřišti 3x 3-3 (tři hry současně), kdy všichni mají 2 tenisáky. Hrají kopanou a současně:

  • ·         všichni vyhazují 1 tenisák, přechytnou 2. před sebou a chytnou vyhozený do 2. ruky
  • ·         všichni vyhazují 1 tenisák, přechytnou 2. za tělem a chytnou vyhozený
  • ·         všichni vyhazují oba tenisáky s přechytnutím do druhých rukou
  • ·         všichni odráží 1 tenisák od země, přechytnou 2. před sebou a chytnou odražený
  • ·         všichni odráží současně 2 tenisáky od země a chytají je
  • ·         všichni odráží střídavě 2 tenisáky od země a chytají je
  • ·         všichni výše uvedené zručnosti střídavě kombinují 
  •          s tenisáky pracuje jen družstvo, které je v držení míče (či naopak které nemá míč v držení)
  • ·        všichni pracují s tenisáky způsobem viz výše, na 1 písknutí navíc všichni 3x zažonglují a dál pracují určeným způsobem
  • ·         všichni pracují s tenisáky způsobem viz výše, před zakončením musí hráč 3x zažonglovat
  • ·       na 3 písknutí si hráči nechají tenisáky v držení a hrají čistou kopanou, další 3 písknutí opět pracují navíc s tenisáky (je vhodné toto častěji vkládat, protože pouze hra se samotnou zručností s míčky svou náročností ubírá hráčům větší uvolněnost)
  • ·         všichni pracují s tenisáky způsobem viz výše, na 1 písknutí, kdy trenér navíc vzpaží, hráči pouštějí tenisáky i nechávají míč a berou jiné 2 tenisáky (trenér může 1 odebrat a kdo nezíská 2 tenisáky, je dočasně mimo hru) a hraje se dál kopaná s činností s tenisáky
  • ·         všichni pracují s tenisáky způsobem viz výše, 1 písknutí a trenér si přiloží ruce na oči a počítá do deseti což znamená, že hráči pouští tenisáky a běží se schovat tak, aby je trenér ze svého místa neviděl. Trenér hráče, které uvidí, vyzve, aby vystoupili ze své schovky a šli k němu (jsou dočasně mimo hru), na písknutí schovaní hráči vybíhají, berou každý 2 tenisáky a provádí s nimi danou činnost a se svým míčem hrají kopanou

Poslední citace z uvedeného článku: „I když jsme chodili na hřiště, tak jsem nikdy nechtěl prohrát. Když to hrozilo, pral jsem se a bylo to vyhrocené,“ říká J. Myšák. To je další důležitá citace, která napovídá, že mladá naděje je typ hráče, který je soutěživý, chce vyhrávat. Ke hře, která ho jistě baví, potřebuje mít i emoce z výsledku své hry. Ty ho inspirují. Proto si myslím, že tlumit u mladých hráčů pocity z výhry (ale i z prohry) není přirozené. Prostě v životě je to běžné a sport je vlastně i příprava na život. Někdy mám pocit, že z dnešních dětí vychováváme „skleníkové“ typy, vytváříme jim co nejpohodlnější cestu, jen aby nemusely narážet na problémy. Profesor Pavel Kolář ve své knize Labyrint pohybu píše: „Ta naše úporná snaha uchránit potomky od bakterií, stejně jako od chladu, od odpovědnosti, od tisíce dalších věcí, které by je mohly ohrozit, vede ovšem k výraznému oslabení celé generace. Bez přirozené ochrany jsou totiž lidé tělesně i duševně mnohem zranitelnější… Angličané tuto schopnost nazývají life hardness, životní odolnost… Člověk (...) má tendenci se všemu nepříjemnému vyhýbat, tím spíš ale tělesnou i psychickou odolnost ztrácí. K tomu abychom objevili to pozitivní, musíme prožít to negativní.“

Ve hrách dochází neustále ke kontaktům a konfrontačním situacím a v těch si musí hráči poradit sami. Nezbavujme je zodpovědnosti za jejich (ne)úspěch. Veďme je ve hrách (a v utkáních) k tomu, aby se odvážně pouštěli do řešení i náročných herních složitostí. Právě řešení takové složité situace jejich vnímání, chápání, rozhodování a jejich následné pohybové vyústění mohou hráče posouvat herně výš. Totéž by měli rodiče vyžadovat po svých ratolestech i mimo led. Vést je k samostatnosti, soběstačnosti, sebeobslužnosti, měli by dávat dětem větší důvěru v jejich vlastní rozhodování, ale také aby si za své rozhodnutí nesli svou zodpovědnost.


19.2.2018                                        NÁŠ GENOFOND

Nedávno byl na stránkách pana Zachy rozebírán mimo jiné náš „geneticky slabý materiál“ (http://www.zacha-hokej.cz/domu/mladi-cesi-predstavuji-geneticky-slaby-material). Závěr je přibližně takový, že za současnou stagnaci našeho hokeje je na vině především systém fungování českého mládežnického sportu a poklesu úrovně výchovy v rodinách. A že náš genetický materiál za to v žádném případě nemůže. Já s první částí tohoto tvrzení, které se týká systému a výchovy, plně souhlasím. Ale chci polemizovat o tom, že naše genetická výbava za to nemůže.

Náš genofond budu pro názornost konfrontovat s genofondem severoamerickým, jakožto genofondem, který se dle mého názoru podílí na úspěchu v současném světovém hokeji, sportu, hospodářství a životě vůbec.

Severoamerický soubor genů je především postaven na lidských vlastnostech prvních osadníků, kteří začali zhruba od začátku 16. století pronikat na severoamerický kontinent. Byli to hlavně dobyvatelé a dobrodruzi (vojáci a námořníci), kteří se nebáli přeplavit přes širý oceán do neznámého Nového světa. Za nimi se pak postupně vydávali další evropští kolonisté. Ti všichni se vydávali do velkého nebezpečí a rizika. To vyžadovalo určité specifické vlastnosti: odvahu, bojovnost, odhodlanost, odolnost, agresivitu, houževnatost, pracovitost, sebevědomí, schopnost řešit a překonávat překážky. Za oceán se dopravili jako nositelé těchto vlastností. Ale navíc tyto vlastnosti byli nuceni nadále využívat a rozvíjet, když museli bojovat o přežití s domorodými indiány, ale současně i s dalšími konkurenčními kolonisty. V té době náročná plavba přes Atlantik také vyžadovala dobrou tělesnou kondici a zdraví, jinak ti slabší umírali už cestou. V konfrontačním a konkurenčním prostředí „divokého západu“ se tak dále kultivovaly „americké geny“. Dnešní Američani jsou ve velké míře potomci těchto dobyvatelů, banditů, dobrodruhů a kovbojů se všemi k tomu odpovídajícími genetickými vlastnostmi.

A naopak. Z českých zemí ve 2. polovině 19. století do začátku 1. světové války odešlo v honbě za zlatem a nadějí na lepší život do Severní Ameriky zhruba 350 000 lidí (tehdy ze 7 miliónů, tedy každý 20.), v převážné většině právě těch s těmi odvážnými a agresivními vlastnostmi. Respektive, když to trochu přeženu, tak v Čechách zůstala většina těch opatrných a rozvážných. Náš genofond se jistým způsobem oslabil a naopak posílil ten severoamerický.

Pro agresivní sport jako je lední hokej (a pro vrcholový sport obecně) je výhodné mít výše uvedené agresivní vlastnosti bývalých kolonizátorů. A na stylu hry zámořských hokejistů to je patrné.  Americké geny se však odráží také v expanzivním hospodářství, ale naopak i ve vysoké kriminalitě.

O to s větším úsilím musíme u nás v Česku lední hokej stavět na odbornosti.

 

7.10.2017    TRÉNOVANOST NEBO TRÉNOVATELNOST?


Příspěvek je opět zaměřen na propagaci herní formy v tréninku mladých hráčů, ale zase z jiného úhlu pohledu.

Pro mnohé mohou být pojmy trénovanost nebo trénovatelnost zaměnitelné, ale je v nich zásadní rozdíl. Je to obdobné, jako ve vzdělávání rozdíl mezi učeností a učenlivostí. Cílem učenosti je být učený, znát jednotlivá fakta, data, znalosti, jednotlivosti. Naproti tomu cílem učenlivosti (docility) je stát se učenlivý, porozumět souvislostem, postupům, schopnost učit se. Učený cílí na samotný výsledek, učenlivý hledá příčinu.

Kdo se učí, ten to umí,

i když tomu nerozumí.

Trénovanost (učenost) se ještě dá akceptovat u individuálních technických sportů, ale u herních sportů v dětských kategoriích bychom měli upřednostňovat trénovatelnost (učenlivost).

U nás však nadále dominuje v herních sportech na trénincích dětí tradiční trénovanost. Lpí se na víře, že základem hry jsou jednotlivé dovednosti. Dětský program rozvoje her je ale potřeba budovat na základě trénovatelnosti, budoucí schopnosti být trénován. Trénovanost má aktuální působivou efektnost, uměle urychluje výkonnost, ale trénovatelnost dává perspektivu, budoucí herní efektivitu.

V herních sportech se trénovanost zaměřuje příliš na rozvoj jednotlivých izolovaných vnějších pohybových schopností a učení se specifickým herním dovednostem, na parametry kondice, techniky a taktiky. Naproti tomu trénovatelnost podporuje pohybovou učenlivost (motorickou docilitu), jako zvláštní schopnost pohybové operativnosti, vnitřní schopnost účelně řešit a efektivně se učit vykonávat funkční a adekvátní výběr pohybových reakcí na proměnlivé herní podněty, osvojování si improvizace. Při trénovanosti jde o efektní provedení - účelovost, při trénovatelnosti jde o osvojování efektivního jednání, řešení - účelnost.

Trénovanost získáváme víceméně drilem daný rigidním tréninkem. Dovednosti se upevňují a konzervují. S rostoucí automatizací tak postupně klesá aktivita CNS. Kdežto trénovatelnost rozvíjíme pestrou komplexní herní formou danou liberálním programem. Množství různorodých dovedností a her neustále zaměstnává CNS. Tak se neurologický systém neustále udržuje a aktivuje ve schopnosti přijímat nové podněty, být učenlivý, učit se učit. Cesta je cíl.

Optimální věk pro rozvoj trénovatelnosti je již od raného dětství do období puberty (zlatý věk psychomotoriky) a toto období je nenahraditelné (více v článku Ve hře rozhoduje mozek).

Vysoká míra trénovatelnosti urychluje a zefektivňuje proces osvojování otevřené techniky nových herních dovedností, ale ovlivňuje též jejich projev. Přispívá ke kultivaci již osvojených dovedností a tím i k jejich efektivnímu využívání v konkrétních herních situacích. Kvalita trénovatelnosti působí také na rychlost přebudování naučených dovedností v nové, což umožňuje pohybovou kreativitu v neustále se měnících herních podmínkách. Dosažení lepší trénovatelnosti umožňuje hráči v pozdějším věku naplnění jeho osobního herního potenciál do individuálního maxima.

Od trénovatelnosti k trénovanosti

 

Rozdílnost mezi trénovaností a trénovatelností lze podobně vnímat také jako odlišnost mezi explicitním a implicitním učením či deklarativní či procedurální pamětí.


Trénovatelnost (pohybovou učenlivost, motorickou docilitu) můžeme rozvíjet následujícími způsoby:

              Podporovat pestrou herní všestrannost, pro hokejisty mají velký význam i hry mimo led (na suchu)

·         Umožňovat hráčům zvládnout široké spektrum různorodých pohybových dovedností v měnících se podmínkách. Není nutné dokonalé provedení.

·              Zařazovat do her koordinačně náročnější pohyby (hra v obráceném gardu…)

·             Vkládat do her vnější rušivé vlivy, zvýšené množství podnětů (více her na jednom prostoru, kooperace mezi nimi, mentální úkoly…)

·               Provádět herní jednání pod časovým a prostorovým tlakem (měnit velikost prostorů, počtu hráčů…)

·               Nutnost reagování na dodatečné informace

Při uplatňování těchto způsobů herního rozvoje v předpubertálním období dětí se potom ve starších kategoriích nemusíme obávat určitému duševnímu vyhoření, a naopak můžeme posunout herní výkonnost mládeže na požadovanou vyšší úroveň.

 

24.8.2017    NEBEZPEČNÝ TREND PRO HRÁČE - DĚTI

V posledním období často zaznamenávám, jak se do herních sportů angažují specialisté, trenéři na tělesnou kondici. V dorosteneckých a starších kategoriích bych proti tomuto modernímu trendu nic nenamítal. Ovšem obávám se, aby se tento způsob přípravy nestal vzorem pro trenéry žákovských kategorií. Aby to trenéři dětí nepochopili tak, že tělesná kondice je základem hry, protože takto přeci trénují ti nejlepší hráči. Měli bychom respektovat senzitivní období, ve kterých je vhodné co rozvíjet. Hráči v předpubertálním věku potřebují získávat především obecnou herní všestrannost, na kterou je jejich CNS optimálně nastaven. Rozvíjet svůj pohybový potenciál v kolektivu, v herní formě. Na individuální tělesný dril nejsou tak mladí hráči ještě mentálně ani fyziologicky vyspělí. Bližší vysvětlení je v předešlém příspěvku Ve hře rozhoduje mozek, ale vlastně i v článcích předcházejících.

 

10.6.2017    VE HŘE ROZHODUJE MOZEK

Již delší dobu je evidentní nutnost změn v českém hokeji. A to v mnoha směrech. Já se soustřeďuji na dětský hokej. Dlouhodobé zkušenosti a stále nové poznatky mě vedou k přesvědčení, že se nadále podceňuje či přehlíží význam raného věku dítěte pro jeho budoucí sportovní výkonnost. Již v tomto brzkém období tak dochází ke ztrátám, které se v postpubertálním období již nedají plnohodnotně napravit.

Čím více se věnuji hledání cest, jak zlepšit budoucí výkonnostní úroveň mladých hráčů, tím více jsem směřován do neurovědních oblastí, ve kterých nacházím ohromné rezervy a zdroje pro efektivní herní rozvoj mladých hráčů.

Mozek mláďat našich zvířecích předků byl předurčen k co nejrychlejšímu osvojování si životních dovedností. Mláďata jsou v prvních dnech života nejzranitelnější, a proto je pro ně schopnost zrychleného rozvoje nutností. Mláďata mají v mozku geneticky zakódované vzorce chování k přežití. Jedním ze vzorců jsou i vzájemné hrátky mezi sebou, „kočkování“ mláďat. Je to hra imitující boj. Pro mláďata jsou důležitou fází k přípravě na přežití v divoké přírodě.

Hra je imitací boje

A tuto ranou hravost po našich zvířecích předcích zdědil i mozek lidských mláďat. Zdravé dítě má přirozený potenciál hravosti geneticky v sobě. Jde „jen“ o to ho včas podchytit a rozvíjet.

Hra je příprava na život

Lidský mozek je složen ze dvou hemisfér, levé a pravé. Každá zpracovává informace rozdílně. Levá hemisféra je zpracovává více rozumově, analyticky, logicky. Naopak pravá emočně, synteticky s chápáním komplexních souvislostí (příhodné zobrazení: levá hemisféra vnímá text čteného a pravá jeho kontext). Optimální fungování mozku je, když jsou činnosti obou hemisfér v rovnováze.

Malé dítě má přirozenou schopnost spontánně zapojovat pravou hemisféru. Silně se tak u něj rozvíjí tvořivost, představivost, fantazie, emoce. Trenéři (a učitelé) však tuto spontánnost záhy potlačují svým analytickým přístupem k tréninku (ke vzdělání). Velmi brzy docilují toho, že dítě v magickém období, kdy by ještě mělo vstřebávat výhody a přednosti pravé hemisféry, na které je citlivě nastaveno, zcela nerozvine svůj pravostranný potenciál.  Přeorientuje se na strohé levostranné fungování mozku. To má potom v budoucnu za následek omezenou herní výkonnost. Hráč ve své hře postrádá spontánní tvořivost, přirozenou hravost, o kterou byl ochuzen právě v útlém věku brzkým drilem, omezováním vlastní herní invence. Takže urychlování výkonnosti v předpubertálním věku je kontraproduktivní.

Pro optimální fungování mozku je důležitá harmonicky vyvážená činnost obou mozkových hemisfér. Obě se vzájemně podporují a doplňují. Je však potřebné, aby se obě hemisféry ve svých senzitivních obdobích, tedy do puberty pravá a po pubertě levá mozková hemisféra, plně rozvíjely tím správným způsobem.

 

Dítě ve hře nachází potřebnou svobodu rozhodování, resp. vyváženost mezi svobodnou volbou řešení a závislostí, a tak hra podporuje pravostranné fungování jeho mozku.

 

Hra osvobozuje

 

Lidský mozek vysílá elektrické signály, pět různých druhů mozkových vln v různých frekvencích, které charakterizují určité stavy vědomí. Pro dítě jsou dominantní mozkové vlnění alfa a théta.

Mozkové vlny typu alfa odpovídají velmi relaxovanému stavu. Tento kmitočet zvyšuje představivost, paměť, soustředění, tvořivost a snižuje stres, takže je možné se při něm zaměřit na studium  a výkon a je vstupem do podvědomé mysli. Při alfa stavu je vnímán současně vnější i vnitřní svět. V kmitočtu alfa je rozum a jeho smysl pro dokonalost vnímání reality jakoby utlumen. Pochyby neexistují, veškeré rušivé myšlenky mizí a duše je otevřená. To je ideální stav, kdy je rozum s duší v harmonii, shodě a souladu a obě hemisféry jsou v danou chvíli propojeny.

Ještě nižší frekvence mozkových kmitů je pak označována jako hladina théta, což jsou vlny vrcholné kreativity. Při théta frekvenci lze nacházet v bdělém stavu vědomí neobvyklá řešení problémů a rozvoj intuice. Je to stav hlubokého odpočinku a meditace. Díky nižším vlnovým frekvencím mozku jsou děti velmi vnímatelné. Hranice mezi dětským vědomím a podvědomím je velice prchavá. Jejich schopnost si osvojovat vše nové je v předpubertálním období jedinečná. Osvojené schopnosti a dovednosti v tomto senzitivním věku jsou trvalého charakteru.

 

Hra na hranici dětského vědomí a podvědomí je nenahraditelná

Jsem si vědom toho, že text může působit až přiliž vědecky. Ale závěr je jednoduchý: v herních sportech rozhoduje především kvalita fungování mozku. A o její kvalitě se rozhoduje už v raném věku Pro optimální rozvoj dětského mozku je ideální herní (a hravá) všestrannost.


5.5.2017     NEDOVOLENÉ BRÁNĚNÍ VE HŘE

Mnozí trenéři se dopouštějí faulu na dětech – a to nedovoleným bráněním jim ve hře. Může za to špatně chápané či matoucí trenérské vzdělávání mládežnických trenérů.

Základem struktury každé kolektivní hry se uvádí herní činnosti jednotlivce (bruslení, uvolnění se s kotoučem, přihrávka, obsazování hráče bez kotouče…) a jejich další členění, v pokročilejším věku potom herní kombinace a nakonec herní systémy. Vnitřní členění hry (schéma, strukturu) tak trenéři chápou jako tréninkový návod jak v tréninkovém procesu postupovat. Zaměňují ji za metodiku.

Struktura hry není metodika!

Struktura hry je soustava vnějších pohybových činností, projevů. Je „pouze“ o následcích. Trenérům při jejich vzdělávání není dostatečně zdůrazňováno fungování souvisejících vnitřních příčin, tedy co vnějším projevům předchází. To, že se v senzitivním období nejdříve dává přednost analytické strategii, tedy dovednostem před herním rozvojem, vede k nenávratným ztrátám v rozvoji poznávacích a rozhodovacích procesů.

V naší struktuře hry je víc struktury než hry.

Mládežničtí trenéři u začínajících hráčů domněle trénují „od základu“, od členěných jednoduchých jednotlivostí, tedy dovedností: nejdříve samotné bruslení, potom vedení kotouče, přihrávky…, se snahou vše detailovat, precizovat. Ale co je základ hry?

Základ hry je nedělitelný celek, ryzí hra, umění hrát.

Základ hry je nedělitelný celek, s veškerými vzájemnými vazbami, vztahy a souvislostmi mezi všemi činiteli hry. A ten je potřeba zachovat. Zvlášť u začínajících kategorií (předškolní věk = období her) je vhodné nechat děti se oddat jejich světu her a nečlenit jim jejich zábavu. Fragmentací jim hru ničíme, hra a pozitivní emoce z ní mizí a místo ní jim vnucujeme pouhé elementární nácviky bezduchých  samoúčelných dovedností, které se s jejich představami o hře neslučují. Děti v prepubertálním období mají největší potenciál k spontánnímu a komplexnímu hernímu rozvoji, který vrcholí v období zlatého věku psychomotoriky. Děti optimálně vnímají a vstřebávají onu celostnost hry, osvojují si ji. Hru můžeme různě upravovat, ale je třeba stále zachovat onu jednotu protikladů, tedy útok vs. obrana, konfrontaci, odpor.

„Učení má být takové, aby to, co se jim předkládá, chápali jako cenný dar a ne jako cosi povinného, co jim zkazit dobrou náladu.“  - A. Einstein

Smysluplná metodika prvotně vychází z poznaného celku. Druhotně pak následuje přirozená touha zjistit, z čeho se celek skládá. A se znalostí souvislostí celku se plnohodnotně detailují části celku. Bez znalosti souvislostí v bohaté struktuře celku se v jeho labyrintu podrobným pitváním postupně ztrácíme. Tréninkový postup se pak mění v tápání. Až na základě poznání fungování celku je vhodné z něho postupně extrahovat aktuální herní dovednosti a dále s nimi pracovat. Herní dovednosti se nevytvářejí, herní dovednosti se objevují. A to prostřednictvím osvojováním si hry. Strategie metodiky musí mít posloupnost od celku k jedinostem (dovednostem).

„Začínat od celku k detailu je jedním z tajemství úspěšných“ – L. Činka

„Má-li být však náprava úspěšná, musí být komplexní a všestranná, neboť "nebude-li současně napravovat všechno, co vzájemně souvisí, nikdy se nedostanete kupředu..."“ – J. A. Komenský


23.4. 2017    Seminář Tajemství herního myšlení ve sportovních hrách   

20.4. jsem se zúčastnil semináře v Karlových Varech na téma Tajemství herního myšlení ve sportovních hrách. Přednášejícími byli pánové Zdeněk Haník a Jaroslav Hřebík.

Seminář mně potvrdil můj směr koučování. Jen výraz "myšlení" ve sportovních hrách dle mého názoru není už výstižný, neboť myšlení je vědomá operace, kdežto současná hra vyžaduje i procesy nadvědomé, to je intuici. A tomu všemu předcházející nutnost adekvátního herního vnímání.  To vše bylo na semináři také sděleno. Proto je vhodné výraz "myšlení" nahradit pojmem kognice (poznání) a rozhodování. Ale to už je slovíčkaření a důkaz toho, že vnitřní procesy jsou velmi složitou vědou. A aby to nebylo tak jjednoduché, tak tyto poznávací a rozhodovací operace ještě významně ovlivňují emoce.

Na semináři byla potvrzena ohromná důležitost kognitivních procesů ve sportovních hrách. Tyto vnitřní procesy nejde rozvíjet jinak než herní formou. Více v mém názoru níže z 23.12. 2016 Od myšlení k intuici, aneb proč od určité úrovně ztrácíme na kvalitě (v této souvislosti se zde může uvést nejnovější příklad, proč v srpnu 2016 česká repre do 18 let na vrcholné akci ještě uspěla, ale za 8 měsíců na MS už ne).

Při soukromém rozhovoru mně pan Hřebík potom na mou žádost o jeho názor na poměr hra vs.dovednost potvrdil vysoký podíl hry. Jeho názor je 70% ku 30%. Český svaz doporučuje "až" 50%. Já na ledě využívám cca 80/20 a na suchu 95/5. Poměr je proměnlivý v čase.

Bylo by pro náš hokej skvělé, kdyby se takových hodnotných seminářů konalo na podobná téma více.

 

30.1. 2017. Mimoklubové hokejové aktivity

Myslím si, že v dnešní době, kdy děti mají mnohem méně pohybu než v minulosti, bychom každou pohybovou aktivitu navíc mimo klubový trénink měli my všichni podporovat, a vlastně i přímo doporučovat. Ať už se jedná o orrganizovaný či spontánní pohyb. Je to dobré pro dítě, potažmo i pro klub. Pokud zájem o trénink navíc někde jinde a v jiné formě pramení z dítěte, tak bychom se neměli obávat toho, že bude dítě přetížené. Na druhou stranu však chápu rozladěnost trenéra, kdy rodič omluví dítě z tréninku, že je nemocné a jede trénovat jinam. Asi bychom v klubu měli trénovat tak, aby děti (resp.rodiče) dávali přednost právě našim tréninkům, a ne aby dojížděli desítky kilometrů a ještě platili stovky korun za jiný (lepší?)  trénink. Možná nám chybí i osvěta, proč trénujeme tak, jak trénujeme.

Souhlasím s dosavadním nařízením, že hráči musí dávat přednost svým tréninkům v klubu před jinými mimoklubovým hokejovými (ale i jinými sportovními) aktivitami, pokud se nedomluví s trenérem jinak. Určitě máme v klubu rozumné a kvalifikované trenéry, kteří zváží, co je v tu danou chvíli pro dítě nejlepší. A je to i o rodičích, aby se nebáli jít otevřeně a s důvěrou za trenérem. Ale v době osobního volna ať mají (musí mít!) svobodnou volbu.  Vždyť všichni bychom měli mít zájem (rodiče, trenéři, klub), aby se naše děti zlepšovaly. Zákazy tomu nepomohou.

 

23.12.2016  Od myšlení k intuici, aneb proč od určité úrovně ztrácíme na kvalitě

V současném vrcholovém hokeji je kladen největší důraz na viditelné vnější tělesné projevy, především na rychlost a kvalitu veškerého provedení. Troufám si však tvrdit, že tím rozhodujícím faktorem, který v moderní hře povyšuje hráče na HRÁČE je to, co vidět není a co všem vnějším viditelným projevům předchází, co je režíruje. A to jsou duševní poznávací a rozhodovací (kognitivní) procesy, tedy herní vnímaní a myšlení.

Dle mých zkušeností jsou však tréninky přípravky a mladších žáků nadále velmi povrchní a chudé na svobodné rozhodovací procesy, které je v prepubertálním období nutné zažívat a rozvíjet. Trenéři stále lpí na tradičním trénování a přeceňují u dětí tělesnou složku výkonnosti a neznají či nedoceňují předurčenost duševních schopností dětí. Ubírají a znásilňují jejich vlastní herní rozhodování a programují jejich řízení místo nich. Učí mladé hráče jakoby odpovědi, ale oni přitom neznají otázky, neznají příčinnost svých činností, nechápou souvislosti mezi trénovanými činnostmi a skutečnou hrou. V zásadě přežívá představa, že nejdřív se dítě musí naučit pohyb (dovednost) a teprve potom jej můžeme učit myslet. Avšak oddělovat pohyb a myšlení je při osvojování si herních dovedností neefektivní. Pohyb a myšlení jsou v integraci a vzájemně se podporují. Myšlení dává pohybu smysluplnost, to znamená co provádět za pohyb a jak, kdy, kde a proč pohyb provádět. Naopak pohyb dává myšlence reálnou a finální podobu, pohyb zviditelňuje myšlení. Pohyb podpořený k němu vztahujícím se myšlením je v podvědomí uložen hlouběji a trvaleji.

„Učení bez myšlení je prázdné.“ Konfucius

Viditelná tělesná hra se neustále zrychluje. Ve hře je méně času a prostor se tak relativně zmenšuje. Zřetelné je to v extrémně hustých herních situacích v ohnisku hry (v těsném souboji o puk), kde především se rozhoduje o úspěchu a neúspěchu. V takových mžikových situacích už začíná rozhodovat rychlost samotného herního rozhodování (a také jeho kvalita a timing) před následným pohybem. Jinak vyjádřeno: rychlost duševních procesů je rozhodující na malém prostoru, rychlost pohybu má svou důležitost na větším prostoru.

Právě rychlost, časování a kvalita využívání poznávacích a rozhodovacích procesů ve zrychlené hře dnes hráče diferencuje ve výkonnosti. Umění využívat herní rozhodování je tou přidanou hodnotou ve výkonnosti hráčů, které z průměrných „manuálních dělníků“ může vytvořit rozdílové HRÁČE.

Vnitřní procesy rozlišuji na podvědomé, vědomé a nadvědomé. Podvědomé reflexy máme evolučně zděděné po svých zvířecích předcích. Jedná se o přirozené instinkty, pudy, vegetativní funkce. Fungují nezávisle na našem vědomí a jsou řízeny z vývojově nejstarší částí mozku.

Vědomé procesy jsou vlastní pouze člověku. Informace zpracovává prostřednictvím vědomého uvažování. Opírá se při tom o logické a abstraktní myšlení. Tento racionální analytický systém je řízen vůlí. Mozek přijímá  podvědomě okolo 11 miliónů smyslových podnětů za vteřinu. Naše vědomé myšlení je schopné zpracovat však jen asi 40 až 60 z nich, pouhý zlomek. Zbytek podnětů však mozek také registruje, ovšem mimo své vědomí, a to v podvědomí. Přesto podle kognitivních vědců mozek tyto informace z podvědomí zpracovává a využívá, a má možnost je uplatnit ve stavu nadvědomí.

Nadvědomí přesahuje vědomí. Tento zážitkový systém (intuice) je rychlý, automatický a je spojený s emocemi. Při řešení nadnáročných herních situací se intuice opírá o holistické asociace a schopnost rozeznat opakující se vzorce v rámci obrovského množství dříve uložených herních zkušeností, které má k dispozici v herní paměti, v podvědomí. Funguje neuvědoměle a bez úsilí. Do vědomí proniká teprve konečný výsledek zpracovávaných informací. Signály, které do vědomí díky intuici vstupují jsou výsledkem bleskového procesu zpracování velkého kvanta zkušeností, který probíhá mimo vědomí.

Aktuální rychlost hry, především v jejím jádru (na kotouči a bezprostředním okolí), velmi zvyšuje nároky na úroveň poznávacích a rozhodovacích schopností. Je proto nezbytné kognitivní schopnosti vědomě rozvíjet do kvality a rychlosti, a to pomocí herní intuice a předvídavosti (anticipace). Ve zrychlené hře je často nutné využívat „emoční myšlení“, „myšlení bez přemýšlení“. Běžné vědomé myšlení je totiž v extrémních situacích už pomalé, protože ke svému závěru používá logický postup, to znamená vstřebání informace, analýzu, zpracování, vyhodnocování a výběr optimálního řešení. Kdežto intuice skáče kvantovými skoky, bez postupu, od problému přímo k řešení.  Pouhé myšlení v hustém těžišti hry hráče brzdí a blokuje a na špičkové úrovni je  nahrazováno pouze pocity, tušením, intuicí. Intuice přesahuje hráčovu vědomou činnost. Herní intuice se tak stává jakoby šestým hráčovým smyslem.

Vědomé a intuitivní (nadvědomé) rozhodovací procesy se v mozku hráče ve hře vzájemně hluboce prolínají a doplňují dle náročnosti dané herní situace. Rozum a intuice spolupracují. Ti nejlepší HRÁČI vynikají uměním efektivněji transformovat své herní podvědomí přes vědomí do nadvědomí.

Rozdíloví hráči navíc umějí v nadnáročných herních situacích svůj práh vědomí, dobu na analytické rozhodování, posunout do delšího časového úseku. Umějí si svým pohybem a postavením vytvořit prostor a čas k tomu, aby do posledního vhodného okamžiku mohli využít optimální výběr herního řešení. Kvalitu hráče také odlišuje umění časovat svá herní rozhodnutí, díky kterému může rozhodnutí proběhnout ve správný okamžik (ani zbrkle brzy, ani pozdě). Herní intuice se promítá i do optimálního výběru herních odpovědí.

Často je slyšet otázka, proč jsme schopni hrát s těmi nejlepšími do určitého věku, ale dále jsme již „mimo hru“.  Těch důvodů bude víc, ale jeden z nich je dle mého názoru ten, že náš tréninkový systém, věnující se především tělesnu, tělesné rychlosti, nám umožňuje držet krok s nejlepšími celky do doby, kdy herní myšlení našich hráčů ještě stíhá rychlost tělesné hry, nebo-li rychlost vědomých nervových procesů je v synchronním vztahu s rychlostí tělesných projevů. Velmi přibližným obecným odhadem je to do rychlosti hry kolem 18. roku (je to silně individuální). Ale potom na dále rostoucí rychlost hry sice tělesnou rychlostí ještě stačíme, ale naše vědomé myšlení nestíhá. Nemůže stíhat, protože rychlost hry je již nad schopnosti pouhého vědomého myšlení. Našim hráčům chybí od  dětství získávaná herní intuice. My hrajeme na úrovni vědomí, vrcholový hokej se však odehrává již v dimenzi nadvědomí. Chybí nám transfer z duševna do duchovna.

Intuici podporuje vyvinutá holistická asociace, čili představivost na základě předchozích bohatých herních zkušeností uložených v herní paměti. Přirozeným prostředkem pro rozvíjení asociačních schopností, respektive herní intuice je pestrá celostní činnost, tedy hra. Nejlépe zhutnělá hra na menších prostorech, kde hráč přijímá daleko více vjemů v daném okamžiku, kterým se musí prvotně přizpůsobit především svými kognitivní procesy. Hra na malém prostoru nutí hráče k rychlejším rozhodovacím procesům, probouzí se zde pozdější intuitivní herní jednání a předvídání. Ve hře na větším prostoru má na herní rozhodování hráč více času (uplatňuje vědomé rozhodování) a využívá tu více své vnější pohybové schopnosti.

Rozvoji herní intuice hráče ledního hokeje napomáhá také  široká herní všestrannost, tedy hraní všech dalších herních sportů. To, co nám dnes chybí z dob minulých, tedy spontánní hry. Naopak solitérní drilování technických detailů je k ničemu, poněvadž intuice se nikdy neopakuje, je vždy jiná. Detaily mají smysl, pokud jde o dril dokonalosti, která se beze změn opakuje. Ale hra je v každém okamžiku vždy jiná, neopakovatelná.

Pro efektivní oživování herní intuice je výhodné absorbovat vysoké množství okolních herních podnětů. Toho lze mimo jiné dosáhnout prolínacími hrami, kdy na jednom prostoru se hraje nezávisle (ale i závisle) na sobě více her souběžně. Hráč se tak dostává do daleko diskomfortnějších a rušivých a měnících se podmínek, než je hra klasická a jeho duševní procesy (ale samozřejmě i tělesné projevy) jsou nuceny se adaptovat na mnohem náročnější herní podmínky.

Další formou rozvoje herní intuice mladých hráčů jsou upravené hry zaměřené na různé způsoby spolupráce, nejlépe ve  vícemíčových hrách, Ve vícemíčových hrách jsou hráči nuceni více vnímat své okolí, své spoluhráče.. Průběh vícemíčových her je charakteristický jejich častější a rychlejší proměnlivostí, ohromnou akčností. Jejich aktéři mají možnost řešit souběžně více průběžně proměnlivých herních podnětů. Nutí je k vyšší koncentrovanosti a čtení hry. Hry jsou kooperačně náročné a vyžadují komunikaci mezi spoluhráči. Široká herní variabilita nabízí více kombinačních a tvůrčích možností a strategií. Dlouhodobě opakované vědomé čtení hry se může postupně dostávat do nadvědomí, přeměňovat se v herní intuici.

Optimální období pro osvojování herních kognitivních základů je v předpubertálním věku, kdy je centrální nervový systém dítěte evolučně předurčen na poznávací a samorozhodovací procesy a funkce. Dětský mozek je citlivě nastaven na přirozenou absorbci velkého množství vjemů. Pozdější snahy o rozvoj kognitivních schopností v postpubertální období jsou již neefektivní. Fyziologie organizmu je v teenagerském věku již více nastavena na rozvoj tělesných schopností a kondice. Není-li senzitivní období osvojování kognitivních funkcí vhodnými podněty dostatečně využito, má hráč ve vrcholovém věku v této schopnosti již výše zmiňovaný nenapravitelný handicap.

„Malá chyba na začátku se stane velkou na konci“. G. Bruno

Dopřejme proto dětem již od raného věku „tréninky“ v dominantním pestrém herním duchu se svobodným rozhodováním. Jednak je tím zaujmeme a současně si tímto způsobem perspektivně budují mimo jiné i svou herní intuici, nepostradatelnou složku budoucího vrcholového HRÁČE.

 

V tomto příspěvku navazuju na své předešlé články. Chci v něm opět poukázat na stále stejný problém v hokejové přípravě dětí, a to absenci herní všestrannosti. Ale zase z jiného úhlu pohledu.

 Úspěchy českých sportovců z individuálních sportů (Sáblíková, Špotáková, Hejnová, biatlon) jasně zastiňují současnou smutnou realitu neúspěchů sportů herních. Letošní umístění českých hokejistů na MS (a nejen letošní), fotbalistů na ME a neúčast žádného kolektivního sportu na OH v Riu – to je současný nelichotivý obraz výkonnosti našich herních sportů. Je to náhoda? Já se domnívám, že ne.

 Naše „postavení mimo hru“ vychází již z naší všeobecné sportovní metodiky, která klade hlavní důraz na techniku, detail a tělesnou kondici. A to bez rozlišení věku, bez rozlišení sportů. V tuzemské  přípravě všech sportů je v přípravě dětí hluboce zakořeněn akcent právě na fragmentovaný trénink techniky, detailu a tělesné kondice, členěný a izolovaný trénink jednotlivostí. U individuálních sportů, které jsou postaveny hlavně na těchto aspektech (sportovec provádí pevně danou strukturu pohybů) se to ještě pochopit dá, a i proto jsou relativně úspěšné. Ale u herních sportů (proměnlivý pohyb), ve kterých je náš trénink dětí veden v takovémto tréninkovém pojetí, je to dle mého názoru již překonaná forma  tréninku.

 Všechny herní sporty jsou o stálé improvizaci, o řešení kontinuálních změn. Čím častěji se hráč dostává do herní proměnlivosti, tím lépe se na tyto proměnlivosti adaptuje a snáze je řeší. Rozvíjí v sobě univerzální herní umění, umění hrát. A toto umění hrát se dále rozvíjí do umění hrát kopanou, umění hrát hokej… Ale našim hráčům chybí ta obecná schopnost umění hrát, která je ideálně rozvíjitelná v útlém věku.

 Proto je také nutné rozlišovat věk hráče. V raném věku je dítě po všech stránkách velmi citlivé, široce vnímavé a tím pádem snadno ovlivnitelné, jak pozitivně tak negativně. V extrémních záporných případech se mohou v dítěti ztratit některé potenciální schopnosti nenávratně (umění hrát).

 Každé dítě má v sobě skrytý svůj osobitý potenciál, svoje určité vlastní pohybové a herní předpoklady. A ty by si dítě mělo na trénincích pomocí kouče osvojovat, tedy probouzet, odkrývat a získávat za své, jakoby oživovat. Od raného věku do puberty má dítě centrální nervový systém optimálně nastaven právě na osvojování, na celostní „trénink“.

 Osvojování je alternativní proces učení založený především na praxi a vlastní zkušenosti, v herních sportech na dominanci herní všestrannosti. Osvojování podporuje ohleduplné ovlivňování, odkrývání a rozvíjení hráčova potenciálu. Právě osvojování v herních sportech má vysokou efektivitu.

 Kouč svým působením pouze naznačuje hráči směr jeho rozvoje. Hráč si potom na základě svých osobitých předpokladů sám proklestí svou vlastní cestu, vytvoří si svůj vlastní herní styl. Tyto jeho vlastní herní prožitky jsou potom základem jeho herní způsobilosti. Kouč by měl prepubertální hráče směrovat ke komplexnímu osvojování herních dovedností v herním duchu, celostně. Nesnažit se hráče přetvářet, ale pouze utvářet. Našim hráčům všech sportovních her chybí umění HRÁT – schopnost operativně a kontinuálně optimalizovat svou hru dle aktuálního reálného herního děje. Z kvantity různorodých osvojených herních dovedností mnoha herních sportů improvizovaně vytvářet speciální funkční kvalitu „tady a teď“.

 Důležité je, aby hráč prožíval osvojování bez přítomnosti vědomí, tedy podvědomě, intuitivně a samovolně. Silně emočně. Aby při hře své myšlení (vědomí) nahradil vlastním cítěním (emocemi, podvědomím). Tuto obdivuhodnou schopnost ryzího prožívání (živelností) bez účasti vědomí má dítě již od útlého věku (tréninkem založeným na instrukcích se tato schopnost vytrácí). Dítě provádí činnost, resp. si hraje, ne proto, že se chce primárně tu samotnou činnost vědomě naučit, ale pro činnost samotnou, pro svůj herní prožitek a v neposlední řadě pro to, že chce vyhrát. Nejlepším „trenérem“ a motivátorem je probíhající herní děj v čele se soupeřem, nejlépe vyrovnaným soupeřem. Tím je vtahován do víru hry. Dává do hry k dispozici svou probouzející se způsobilost. Svým možným způsobem se adaptuje a rozvíjí. Jakýkoliv zásah zvenčí (rady trenéra, rodičů) může narušit jeho těsnou vazbu na hru, jeho postupný samovolný rozvoj. To, co vypíná vědomí dítěte, je vysoká herní euforie, kdy se dítě dostává do herního transu. Osvojování je přirozený podvědomý proces, který vychází z komplexní činnosti (v herním duchu). Hodnota uchování získaných (osvojených) herních dovedností je hluboká a trvalá.

 V nedávné minulosti bylo herní osvojování u dětí naprosto spontánní a přirozený jev. Děti si ve svém volnu ve vysokém objemu hrály a sportovaly sami mezi sebou, aniž by je kdo vedl. To byl ten nejlepší „trénink“ všech sportovních her, a to je to, co dnešní generace hráčů postrádá. A koučové jim to v současnosti musí herním osvojováním nahrazovat.

 Říká se, že „co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš.“ Já to poopravuju na „co si v dětství osvojíš, v dospělosti jako když najdeš, nebo ještě jinak:

Co si ve hře osvojíš, v utkání jako když najdeš

 V podobném duchu hlásal již takřka před 500 lety židovský učenec Jehuda Löw a po něm i J. A. Komenský svou filosofii ve smyslu „škola hrou“. Jinými slovy:

Osvojování = učení hrou

 Naproti tomu tradiční učení je proces vědomý, umělý a povrchní, při kterém je hráč nucen své vědomí dělit na chápání instrukcí trenéra a potom na přenos onoho pochopení do samotného pohybového provedení dle diktátu trenéra. Hráčova soustředěnost se tříští v požadovaných jednotlivostech a detailech. Nakonec mu unikají souvislosti mezi nimi a ve finále i celá podstata hlavní činnosti, tedy hra, její celostní funkčnost. Chybí tam herní pojivo, které to vše integruje v onu herní funkčnost. Hráči, kteří jsou v dětství striktně a samoúčelně učeni bez vlastní invence jednotlivým herním situacím se pak ve hře snaží řešit herní situace podle své předem připravené herní odpovědi a šablony. Ta je irelevantní, nemá s herní realitou žádnou spojitost. Hráč herně tápe. Naučené dovednosti jsou pouze povrchní jednotlivosti bez souvislostí, bez funkční použitelnosti ve hře.

 Ještě pro lepší pochopení rozdílu mezi osvojováním a učením může posloužit příklad v osvojování rodného jazyka a učení se cizí řeči. Dítě si svou rodnou řeč rozvíjí přirozeně, nevědomě, samovolně, spontánně, a to díky vhodnému prostředí, které dítě podvědomě vnímá a s kterým postupně vzájemně komunikuje. Naproti tomu učení cizího jazyka je vědomou činností, je to dril.

 Trénování chápu opět jako proces vědomý a hlavně volní, zaměřený na tělesnou kondici, resp. trénink pohybových schopností, na vnější projevy.

 U hráčů všech kolektivních her by se mělo maximálně využít jejich přirozeného vývoje v jejich senzitivních obdobích. Tedy hlavně v tom počátečním období - v jejich dětství.

V dětství (v prepubertálním období, individuálně do začátku puberty, tedy přibližně do 11 – 12 let) bychom se měli zaměřit na mimovolní a podvědomé osvojování si hry, tedy rozvoj ve všestranném herním duchu. Dítě ještě nemá tak rozvinuté volní schopnosti, aby se cílevědomě učilo a trénovalo, ale naproti tomu má ohromnou schopnost se ponořit živelně a samovolně do hry a rozvíjet své herní jednání v celé své přirozenosti a komplexnosti (rodná řeč).

 V dospívajícím věku (teenagerské období cca od 13 let) už můžeme u hráčů požadovat cílevědomé učení se pohybovým dovednostem a schopnostem. Nutno zde podotknout, že učení bez osvojování a osvojování bez učení je neúplné. V raném věku však převažuje osvojování, ve zralém věku učení. Hráčský teenager již je duševně vyspělejší a uvědomělejší, hledá a nachází svou zodpovědnost a ctižádost za svou výkonnost a rozvíjí se u něj i volní schopnosti. Také jeho výraznější tělesný rozvoj nabízí již smysluplný vědomý fyzický trénink.

 Naši hráči herních sportů se do „budoucího ofsajdu“ v dospělosti dostávají hned v úvodní etapě sportovní přípravy, ve které je míjí přirozené všestranné herní osvojování a tento svůj handicap již v pozdějším věku nemohou nikdy plnohodnotně dohonit. Hráčům s absencí raného herního osvojování pak chybí v jejich vrcholové fázi UMĚNÍ HRÁT (to, co dělá hráče HRÁČEM, postrádají tzv. herní fenomén) a toto nahrazují taktikou, tělesnou kondicí a bojovností. Proti silnějším soupeřům jsme ve sportovních hrách schopni výsledek ubránit, ale papírově slabší soupeře již nejsme schopni PŘEHRÁT.

Zkráceně by se můj názor dal shrnout do jedné rozvité věty:

Chceme-li efektivně pomoci mladým hráčům v jejich herním rozvoji, tak tréninky vedeme co nejvíce v herním duchu, a to jak na ledě, tak hlavně na suchu.

Pro ty, co však chtějí vědět proč, je určen následující text. Je to pokus alespoň trochu se přiblížit nepředstavitelně složitému duševnímu fungování dětského organismu při hře. A zdůraznění nezastupitelnosti duševní složky ve hře.

Psychomotorika

Pojem zlatý věk „motoriky“ (celková pohybová schopnost organizmu), který se týká mladšího školního věku, resp. do období začátku puberty, je již se současnými znalostmi z oblasti neurovědy v tréninkovém procesu herních sportů zavádějící. Měli bychom již mluvit o zlatém věku psychomotoriky.

Herní pohyb je vždy sjednocením (integritou) vnějšího tělesného pohybu s řídícími duševními procesy. Jedná se psychomotorickou činnost. Takže vedle strohé motoriky je proto nutné zapojit v tréninkovém procesu i nezbytnou doprovodnou duševní činnost. Mozková činnost dítěte totiž v raném věku prochází strmým vývojem (je to dané evolučním vývojem – aby mláďata přežila svou bezbrannost vůči okolí, musí být jejich biologický vývoj od počátku akcelerovaný), vrcholícím právě v období před pubertou. Jeho mozková činnost je v tomto období ve zvýšené vnímatelnosti a citlivosti, v období, které je optimální na rozvoj duševních procesů (i z toho důvodu také začíná jeho školní vzdělávání). Nejvíce ovlivnitelným „svalem“ v tomto období je mozek. Proto je duševní doprovod každé činnosti v tomto věku velmi důležitý a prospěšný, potažmo nutný. Takže bychom se měli v tomto mladším školním věku zabývat ne čistou motorikou, ale komplexní psychomotorikou.

Absence psychomotorické integrity v tomto prepubertálním období se nám v pozdějším juniorském a seniorském věku potom může negativně projevit. Do juniorského věku (cca do 18 let) jsme ještě schopni konkurovat širší špičce světového hokeje, ale dále již začínáme ztrácet a dochází k rozčarování. Na úrovni ryzích pohybových schopností a pohybových dovedností se těm nejlepším soupeřům jsme schopni ještě rovnat, ale ztrácíme v jejich herní funkčnosti, hráči neumí strohé pohybové dovednosti na nejvyšší úrovni již uplatnit. Bohužel tuto herní funkčnost, založenou na psychomotorických schopnostech (viz níže), v juniorském či seniorském věku již nedoženeme, na to již organismus „hotového“ hráče není vhodně nastaven. Tento senzibilní věk rozvoje především duševních schopností propásneme již v přípravkových kategoriích tím, že jsme v tomto věku zaměřeni pouze na vnější motorickou stránku hry. Přeskakujeme jednu vývojovou etapu hráče, tu psychomotorickou.. Ale dítě si potřebuje projít celým svým přirozeným vývojem.

Takže náš klasický trénink v prepubertálním období zaměřený na slepou motoriku, jako je technokratický přístup v učení se izolovaným pohybovým dovednostem či separovaným pohybovým schopnostem (rychlostním, obratnostním, případně silovým a vytrvalostním) bez souvislostí, bez duševních funkcí, čili bez kognitivních schopností, je analogický jako učení se následkům, ale bez příčiny, nebo jako učení se odpovědím na neexistující otázky. Takový trénink je samoúčelný, nesmyslný.

Psychomotorika činí herní činnost smysluplnou

Herní improvizace

Pohybová hra je postavena na dualitě vnějších tělesných projevů a vnitřních duševních procesů. Jedno nelze plnohodnotně rozvíjet bez druhého. Těžištěm rozvoje herních sportů do věku před pubertou by měl být dle mého názoru soubor psychomotorických schopností v duchu improvizace, adaptability, variability, flexibility, kreativity, optimalizace, operativnosti a korekce. To jsou všechno schopnosti, které v sobě nutně obsahují vnitřní kognitivní procesy (herní vnímání, myšlení, rozhodování) a současně následné smysluplné vnější pohybové provedení, adekvátní komplexní herní reakce na herní dění. Tyto schopnosti dokážou herní dovednosti vůči neustále se měnícímu hernímu ději přizpůsobovat, tvarovat, ohýbat, upravovat, měnit a pozměňovat, a to všechno hbitě a adekvátně ke konkrétní a kontinuální proměně. Latinské slovo „improvisus“ znamenalo „nepředvídaný“, „netušený“, „nenadálý“. Dnes pod slovem improvizace rozumíme činnost, která je vedena narychlo, bez předběžného vědomého plánování.

Ve hře, která je charakteristická svou ohromnou proměnlivostí je nutné rozvíjet schopnosti být neustále připraven na nepřipravené. A právě mladší školní věk je optimální doba. Dítě v tomto věku je obecně silně přizpůsobivé, tvárné a poddajné po všech stránkách (tělesných i duševních) a pro jeho vývoj, a to nejen herní, je zdravé mu dát vhodné možnosti tyto schopnosti si v dostatečném objemu osvojovat.

Proti těmto schopnostem dítěte v současné době často nevědomě zasahují i jejich rodiče, kteří svou nepřiměřenou a nadměrnou péčí o ně jejich schopnost k samostatnému řešení adekvátních problémů potlačují. Tím nepřímo omezují i jejich možnost se rozvíjet v improvizačních schopnostech. Jejich nadměrná podpora je až kontraproduktivní.

Hra je zrcadlem výchovy

Naše standardní tréninková metoda u začínajících hráčů, která je zaměřená hlavně na rozvoj pohybových dovedností přes dril pohybových detailů je právě tím, co brzdí přirozený rozvoj herních dovedností v jejich komplexnosti. Drilování pohybových detailů se zaměřuje na jednotlivosti, snaží se koncentrovat a fixovat danou dovednost do utkvělé představy trenéra, do zdánlivě jediného správného a následně uzavřeného provedení. Je to podobné, jako doslovné učení se textu, aniž bychom přemýšleli či znali jeho obsah, aniž bychom  znali souvislosti obsahu a jeho následné využití. Omezujeme tím i umění mluvit „spatra“, což je také umění improvizace. Zaměření je pouze na formu, ne na obsah a kontext. Takový trénink je možný u technicky zaměřených sportů (krasobruslení, gymnastika, skoky, hody…), kde je technické provedení během sportovního výkonu víceméně neměnné. U hráče v herních sportech tímto drilem herních dovedností potlačujeme jeho motorické, ale především mentální (kognitivní a emoční) schopnosti. Ve hře jediná správná technika herních dovedností neexistuje! Herní dovednosti si hráč musí osvojovat a rozvíjet formou přizpůsobování a tvarování na neustále nově vznikající a proměnlivé herní situace. Musí hru cele absorbovat všemi smysly, musí se s hrou maximálně sžít. Potom je předpoklad, že svůj komplexní herní potenciál, včetně herních dovedností, má šanci rozvinout do svého osobního maxima.

Hra je jedna stálá velká improvizace

Aktéři této hry tak ke svému smysluplnému rozvoji improvizačních schopností se nutně potřebují  rozvíjet v proměnlivosti herního děje. Soubor psychomotorických schopnosti v duchu improvizace nelze trénovat jinak než v situacích, které tyto schopnosti vyžadují. Tedy nejlépe ve hře. Říká se, že „kdo neumí, improvizuje.“ Ale ono je to přesně naopak:

Kdo umí, může improvizovat!

Kde hráč bez improvizačních schopností ve hře se svými rigidními dovednostmi a stereotypy končí, hráč s improvizací a tvořivostí stejnou hru dále rozvíjejí!

Herní inspirace

Aby hráč mohl herně improvizovat, potřebuje herní inspiraci, tvůrčí vnuknutí, bohaté podněty. Tyto inspirativní podněty se ukládají podvědomě do herní paměti. Budování inspirativní herní paměti je složitý a dlouhodobý proces (jako všechno, co se týče duševna), které ovlivňuje řada faktorů, mezi něž patří právě senzibilní věk, adekvátní tréninkové prostředky, emoce, temperament, talent apod. Neinspirovaný hráč či hráč v negativních emocích improvizuje hůře a nezajímavě, jeho herní projev vykazuje naivitu a bezduchost. Naopak hráč s vysokou vnitřní inspirací má velké předpoklady k bohaté improvizaci, kreativitě a herní rafinovanosti, vychytralosti a lstivosti v tom dobrém slova smyslu.

Bohatou inspirací k nadstandardní improvizaci

Herní intuice

Herní improvizaci dále podporuje herní intuice, čili rozhodnutí, které není zprostředkováno vědomým uvažováním. Podle časopisu Psychologie dnes (prosinec 2012) mozek přijímá 11 mil. smyslových podnětů za vteřinu (ne, nepřepsal jsem se). Vědomé myšlení je schopné zpracovat pouze 40 – 60 z nich, tedy pouhý zlomek. Zbytek mozek však registruje, ale nevědomě. Přesto podle kognitivních vědců mozek tyto informace zpracovává a využívá. A to právě v momentech, kdy naše vědomí nestíhá reagovat.  

Herní intuice přichází podvědomě

Klíč k úspěšnému využívání intuice nespočívá v automatické důvěře k pozoruhodným signálům, které do našeho vědomí, jakožto produkty mimovědomých procesů vstupují. Je třeba jim také porozumět. O úspěšné činnosti rozhoduje naše schopnost signály intuice zaznamenávat a následně také dešifrovat – tzn. vědomě jim porozumět. Herní jednání se tak stává duálním procesem našeho vědomí a nevědomí. Čím složitější a komplexnější činnosti (a ty pohybové hry jsou!), tím větší roli hrají podvědomé procesy.

V herním umění se intuice stává řídící funkcí a improvizace funkcí výkonnou

Herní emoce

Veškerou herní psychomotorickou činnost zabarvují emoce. Zásluhou emocí se tak hráč ve hře z vědomého stavu často dostává do potřebného stavu podvědomí, do zcela jiné herní dimenze. Pozitivní herní emoce dostávají hráčův herní potenciál do hry. Startuje se v něm herní katalyzátor, který herní činnost díky emocím zjednodušuje a zrychluje. Herní emoce vzbuzují v hráčích euforii, hráči hrají v potřebném transu. Vysoce emočně prožívané herní činnosti se usazují hráči hlouběji a trvaleji do jeho herní paměti. Herní emoce se stávají hráčovým šestým smyslem.

 Závěr

Čím více trenér analyzuje, jak nejlépe pomoci mladému hráči k naplnění jeho osobního herního mistrovství, tím více se před ním objevují nové a nové složitosti, které vlastně nemají konce. Proto je nutné vše zpětně zjednodušit a vyvodit jednoduchý závěr. A ten zní stejně, jak jsem ho již formuloval v úvodu.

Na samotný závěr však musím dodat můj nutný dovětek:

Pravda je někde mezi námi, proto ji musíme hledat, a to společně!

Co je základem vašeho úspěchu? Zaprvé, je nezbytné nechat mladé hráče, aby byli dětmi a hokejem se bavili.

Jak z dítěte uděláte dobrého atleta?I když je hráčům už třeba deset let, nesoustředíme se jenom na hokej, ale chceme, aby klidně dělali i jiné sporty jako basketbal, házenou, fotbal nebo cokoliv jiného. Hlavní je, že jsou pořád v pohybu, každý den po určitý čas. Snažíme se je povzbudit, aby se hýbali i v běžném životě - do školy přece mohou chodit pěšky nebo jezdit na kole. Znovu se ale vracím k tomu, co jsem řekl na začátku - důležitý je vzor. Takže když dětem řeknete, aby chodily pěšky nebo jezdili na kole, musíte jako trenér dělat to samé. Když jste dobrý kouč a máte v sobě nadšení, tak dokážete hráče motivovat i k tomu, aby vylezli na strom. Tohle je základ naší výchovy v Kärpätu Oulu.

Co si myslíte, že je nejdůležitější pro talentovaného hráče, aby se mohl stát velkým hokejistou?
Když vyrůstáte, tak musíte mít v sobě velký oheň, který vás v hokeji požene dál. Tohle přesně mají v srdci Teemu Selänne nebo Jaromír Jágr. Když postrádáte tohle nadšení pro hru, musíte hokej prostě vzdát, ať jste jakkoliv talentovaný.


2.1.2016 PhDr. Luděk Bukač: Co může ovlivnit někdejší náturu hráčství

Každý dospělý hráč v sobě nosí své dětství, které mu dalo téměř vše, co umí a čím je. Za rozhodující životní etapu tréninku a výchovy považuji období do konce žákovského věku. Velice podnětná v této etapě je herní všestrannost. Naopak záměrný trénink obecné pohybové všestrannosti hernímu zdokonalování přispívá sporadicky. Promarnění mládí nefunkčním tréninkem je nenahraditelnou ztrátou. Specializace je bránou k výkonnosti, všestrannost ke zdraví.

Příklad minulosti

Tradičními znaky českého hokeje vždy byly nápadité kombinace a tvořivá hra. Soupeře jsme zdolávali chytrostí, spoluprací a individualitami. Zdá se, že současní koučové na tuto tradici zapomněli. Není sporu, že dnešní výkonnost se výrazně posunula. Nicméně o výsledcích stále stejně jako v minulosti rozhodují individuality a způsob jejich výchovy. Obecným znakem koučů mládeže minulosti byla vlídná nezištná a obětavá práce. Koučové byli fanatici, kteří dětem zprostředkovávali šťastné mládí. Trénink i výkon dříve stejně jako dnes byl dynamickou složitostí. Ačkoliv teorie sportovního tréninku prakticky neexistovala, trenéři odváděli skvělou práci. Bylo to tím, že se opírali o selský rozum a přirozeně činnou podstatu hry. Pod pojmeme přirozenost si představovali spontánní herní aktivitu, využívající „kouzla hry“. Tento emocionální zázrak jim sám o sobě pomáhal rozvíjet herní rozum, motivovat mysl dětí, učit dovednosti, zvyšovat kondici, vést k samostatnosti s zpevňovat psychickou odolnost. Děti se vždy rády učily a stále se učí „opičením“ a pozorováním. Ve skupině – týmovém tréninku jsou si sami sobě názornými příklady. Spousta malých i velkých tréninkových i soutěžních příběhů podněcovala dětskou fantazii, chápání herního děje a hráčského předvídání. Z dětí se tak postupně stávali hráči. Tomu napomáhalo, i že jejich koučové byli tolerantní k jejich chybování. Cestou pokusu a omylu tak děti získávaly zkušenosti přirozenou cestou. Takto se až do dorosteneckého věku trénovalo plošně.

V tréninku a při učení děti dostávaly rámcové instrukce, nikoliv návody k řešení problémů. Výsledkem této spontánní činnosti byla pevná víra v sama sebe založená na emocionalitě. Prožívání bylo podporované chtěním, dychtivostí, sebeaktualizací a fascinací herní činnosti. Toto sebeuvědomované okouzlení hrou bylo markantním protikladem současného instruktivního učení.

V průběhu 80. let minulého století vznikla teorie sportovního tréninku. Šmahem koučové dostávali nové a pro svoji práci velmi užitečné informace. Tato teorie obohacovala kouče rozumově, sémanticky a prakticky více než 20 let. Trénink tak získal pevnější rámec organizovanosti a cílených intervencí. Nicméně vazba na projev přirozenosti učení nebyla přerušena. S odstupem a s posunem vědomostí si dovoluji říci, že se jednalo o prvotinu mediačního koučování. Způsob tohoto koučinku spolu s akcentem na herní všestrannost vychovával výrazné individuality, špičkové hráče a také dělníky ledu. Obecně mohu říci, že hráč minulosti s potěšením četl hru soupeře, respektive díval se do jeho hlavy a nesnášel, když ho soupeř přečetl, tj. díval se do jeho hlavy.

Praxe současnosti

Náturu hráčství zosobňují afektivní (emoce a city) jednání a vysoká dovednostní kompetence. Emoce ovládají myšlení, dovednosti i pohyb. Emoce tak jsou jak v mozku, tak i v těle hráče. Jednání jedince usměrňuje nejenom soupeř, ale i spoluhráči. Oproti soupeři má hráč vždy opačné cíle. Tajemství tohoto dovednostního a mentálního konfliktu rozplétá vědomá i nevědomá mechanika mozku. Hráč, respektive jeho mozek, má k dispozici otevřenou volbu individuálního či kooperativního jednání. Mentálním požadavkem hráčství je chápání herního děje, předvídání jeho vývoje, fantazie a klamání završené změnou rozhodnutí. Zkušeností hráč dojde k poznání, že skutečnost může měnit nejenom on se spoluhráči, ale i soupeř. V každé „hře“ je možnost více než skutečnost. Realita soupeření je proto vždy jiná, než vypadá a než by si hráč sám přál. Tato okolnost vyvolává emoce, rozčeřování pocitů, radost i zklamání. Každý herní souboj vyžaduje vysokou míru dovedností a psychickou odolnost. Úhelným kamenem hráčství je rozhodování a klamání. Rozhodování může mít vědomé i nevědomé – emoční i racionální pozadí aktivace. Překážky mohou být snadno čitelné, automaticky překonávané, vzorcová řešené předvídatelná a v akci instinktivně tj. nevědomě zdolávaná. V tomto smyslu každá dílčí reakce má zcela jiné neuronální pořadí než akce. Ve frmolu herního dění emoce předbíhají rozum a hráč se rozhoduje emocionálně. Mozek ví s předstihem, co udělá a teprve potom si to mozek tj. hráč uvědomí. Emočně či rozumově hráč svůj problém buď vyřeší, v útoku posune, v obraně odsune do bezpečí. Rysem hráčské nátury je vůle po sebeaktualizaci. Jedná se o bezprostřední pociťování svého JÁ – sama sebe. Říká se tomu sebeuvědomování. Hloubka sebeuvědomování jedince vtahuje do aktivního soupeření. Každou sebeaktualizaci může podnítit i utlumit prostředí. Z tohoto hlediska je prostředí třeba chápat v širším kontextu. Nejedná se pouze o trénink, učení a herní praxi, ale i o organizaci soutěží, přestupní řád, materiální podmínky a kvalitu koučování a výchovy. Současný kouč mládeže víceméně pracuje na týmu, nikoliv na jedinci a na jeho herním profilu. Koučink mládeže v žádném případě nemůže být rutinou. Jedná se o velice náročnou pedagogickou činnost. Návodné učení či mediační komunikace vyžadují průběžné sebevzdělávání s láskou k učení. Prostředí, které toleruje, aby kouč přišel do šatny pár minut před tréninkem a po tréninku rychle běžel pracovat „na jiném stavu“, nemůže být úrodné.

Koučování mládeže musí podléhat objektivnímu hodnocení. Na místo, aby trenéři byli tlačeni i vtaženi do otevřené diskuse tematizované současným poznáním a globálními změnami, ve školeních jim předkládáme hromadu zbytečností a nesmyslných informací. Výsledkem je, že řeší-li kouč v praxi odborné problémy, zjistí, že se vlastně skoro pořádně nic nenaučil. Důsledkem je ztráta prestiže v systému školení a důvěry ve školitele. Dnešní koučové si trenérskou licenci platí pouze proto, že ten papír potřebují. Dalším velkým problémem soudobých koučů je způsob jejich komunikace. V hokeji mládeže nikdy nebylo tolik hlasitého poučování, příkazových instrukcí, metodického nácviku a grafického znázorňování konkrétních způsobů řešení a bohužel i vulgarismů. Papouškováním myšlenek kouče ještě z žádného jedince neudělalo sebevědomou individualitu. Zdůrazňuji, že herní výkon se nemůže obejít bez emocionální složky, tu do hlavy dětí nelze „nalejt“ rozumovým trychtýřem. Pakliže si koučové myslí, že ano, není divu, proč na místo individualit produkujeme nesebevědomé a scénářové jedince. Tento fakt potvrzuje výkonnost soudobých juniorů. Každý rok jich je přibližně 700 až 800 v akci, z nichž myslím asi 1/3 vždy v této kategorii končí. Tito hoši po 15letém plánovaném a celoročně chápaném a metodizovaném tréninku vedeném licencovanými kouči se naučili to málo, co nám na prahu dospělosti předvádějí.

Jedno staré anglické přísloví říká: Bůh pomůže těm, kteří si sami sobě dokáží pomoci. Abychom si dokázali sami sobě pomoci, potřebujeme k tomu zanícené kouče, mající přehled nejenom co se děje „v hokejovém světě“, ale především na poli poznání.

Trénink a herní výkon je něco, co se těžko poznává. Lze-li zkušenostmi něco přece poznat, je problémem to ostatním sdělit. V příštím článku se to něco, co jsem po 70letém praktickém experimentu prožil, pokusím zasadit do rámce současného vědění a poukázat na to, co stále platí a co se změnilo.

31. 12. 2015 Konec jedné etapy v kariéře hráčů roč. 06

Hráči ročníku 06 uzavřeli o tomto víkendu jednu svou etapu. Skončila jim totiž soutěžní utkání v minihokeji a od ledna začnou hrát na celém hřišti. Občas se mě rodiče ptají v tom smyslu, zda nebudou v nevýhodě, když na trénincích vůbec nehrajeme na celé ploše. Nebudeme!!!

Hra na malé ploše, malém prostoru, je základem pro hru na ploše celé. Hra na malém prostoru je hutnější, intenzívnější. Naopak ve hře na celém hřišti takto ještě mladých hráčů dochází velmi často pro většinu hráčů k plané a plytké hře. Jejich ještě omezené vnímání okolí, pohyb a mentální schopnosti nedovolují plnohodnotné uplatnění jejich herního umění na větším prostoru. Hráč, který kvalitně vstřebá hru na malém prostoru, minihru, rozvíjí své vnitřní procesy, svou vnitřní hru, prvotní atributy vnějších projevů (vnější hry) efektivnějším způsobem, než kdyby se to dělo na velkém hřišti.

Velký hokej se tvoří ve své podstatě z nespočtu miniher, her na malém prostoru. Hráč hraje vlastně neustále na malém prostoru, který se s jeho lokomocí jakoby přesouvá. V dospělejším věku k tomu postupně přidává i onen větší prostor, který obsáhne svým širším vnímáním, vyšší lokomocí a svými rozvinutými mentálními schopnostmi  Ohnisko hry se rozšiřuje.

Na trenérských seminářích padla otázka, zda hrát soutěžní utkání na celém hřišti již od 4. třídy, nebo až od 5. třídy. Stávající rozdělení, kdy se hraje ve 4. třídě polovina soutěže do prosince minihokej a od ledna na celém hřišti se jeví jako nedobrá. Můj názor je tedy takový, že je lepší hrát soutěž v minihokeji po celou 4. třídu. V tu chvíli by to alespoň částečně nutilo trenéry těchto kategorií hrát na tréninku ještě na malém prostoru, což je potřebné. Mnozí trenéři se snaží vývoj mladého hráče uspěchat co nejranější hrou na celém hřišti. Dle mého názoru to však většině hráčů v jejich rozvoji nepomůže.

Ještě důležitější, zda hrát soutěže v minihokeji či na celém hřišti, je otázka jak hrát na samotném tréninku. Zde já vidím zásadní problém, kdy se už v těchto kategoriích přípravky hraje na tréninku 5-5 na celém hřišti. Na trénincích by měly být herní formy velmi pestré a proměnlivé, v drtivé většině na malých a ještě menších prostorech. Potom rozvíjíme opravdové hráče, budoucí HRÁČE.

 

24.3. 2015 Hrát na výsledky?

V poslední době sleduju polemiku, zda je či není správné hrát u dětských kategorií utkání na výsledky, tedy na vítězství. A někdy už to vnímám až tak, že tou nejlepší cestou, jak dosáhnout u hráče v budoucnu nejvyšší výkonnosti, je v dětství nehrát na výsledky. Můj názor je trochu jiný.

Myslím si, že v dětských kategoriích je potřeba hledat kompromis mezi dvěma extrémy, tedy hrou na výsledky a hrou bez zájmu o výsledek. Samozřejmě, že v raném věku není tím nejdůležitějším vyhrávat, ale také bychom neměli být k výsledkům zcela lhostejní a přehlížet jej. Měli bychom děti učit vyhrávat, ale ne "za každou cenu ", tedy za cenu destrukční hry, za cenu, že momentálně slabší hráči jsou během utkání vyřazeni ze hry, že "taktické" instrukce a systém hry se povyšuje nad herní spontánnost... Děti by měly umět příjmout neúspěch, ale též zažívat a vnímat úspěchy ve své hře. Ke svému výkonu potřebují mít optimální sebevědomí, které podporuje právě úspěšná činnost. Nebát se prohrát, ale také si nezvykat prohrávat. Nejlepší motivací je (může být) právě úspěch. V tu opojnou chvíli může hráč nabývat pozitivní energii do tréninkové činnosti, může získávat na důvěře ve své tréninkové úsilí, rozvíjí se u něj vnitřní motivace, přirozený motor snahy o další zlepšovaní jeho hráčských kvalit. Děti potřebují ke svému zdravému sebevědomí prožívat konkrétní úspěch(y), tady a teď. Oni těžko věří tomu, že teď není výsledek důležitý, že když nyní prohrávají, že v budoucnu určitě budou vyhrávat. Ve chvíli, kdy jsou dlouhodobě neúspěšné, budou postupně ztrácet víru v to, že až budou dospělí, tak se to změní. V hráčích bychom měli rozvíjet soutěživost, touhu vítězit. O tom je sport. Hráč potřebuje vidět ve svém tréninkovém úsilí také smysl, tedy že jeho tréninková píle a snaha mohou přinášet i úspěch, resp. vítězství. Vítězství tak může být u hráčů bráno jako jejich pomocné měřítko jejich tréninkové morálky. Jestliže budeme stále omlouvat prohry a budeme lhostejní a neteční k dlouhodobě špatným výsledkům s tím, že se úspěch dostaví někdy v budoucnu, vychováváme tím hráče bez cílevědomosti, bez pozitivních emocí. A právě emoce jsou tím potřebným kořením hry. Je zde nebezpečí, že se jejich netečnost na úspěch může z utkání přenést do tréninků, kde už nebude jejich snahou vyhrávat a dělat činnosti, které jsou pro vítězství potřebné, tedy bruslit, bránit, dávat góly atd., protože ono to není důležité. Hrozí, že se jejich tréninková morálka bude snižovat. A bez ní bude výkonnost stagnovat a neúspěchy narůstat.

Někdy mám až pocit, že někteří trenéři alibisticky vysvětlují své porážky právě onou nehrou na výsledky, že právě oni pracují perspektivně s tím, že úspěchy jejich svěřenců se dostaví až v budoucnu. Staví budoucí úspěch svých svěřenců na jejich současném neúspěchu. Až to vypadá, jakoby porážky byly tím nejlepším podmiňujícím faktorem, jak docílit "někdy" v budoucnu jejich úspěch. Většinou to však v praxi dopadá tak, že ti momentálně úspěšnější jsou úspěšnější i v budoucnosti. Ale samozřejmě existují výjimky potvrzující toto pravidlo.

S úspěchy dětí by měl trenér umět pracovat. Zeptat se dětí, kde ony vidí příčiny svého úspěchu či neúspěchu. Ať o tom přemýšlejí a hledají cesty, které vedou k úspěchu (docházka, tréninková morálka, mimotréninková činnost...). Vysvětlit jim, že když se uspokojí se svými výsledky a poleví, že tak dávají příležitost soupeři, aby byl úspěšnější. A upozornit je i na to, že i přes jejich veškerou snahu může přijít (přijde) i prohra. Tak to chodí ve sportu i v životě. Zvláště u opakovaných a dlouhodobých úspěchů hrozí riziko, že úspěch bere dítě už samozřejmě a automaticky. K zdravému sportovnímu (životnímu) vývoji patří úspěch ale i neúspěch. Jsou to spojené nádoby. Důležité je se z obojího poučit a jedno jak druhé nepřeceňovat či nepodceňovat.

31.12.2014 Blýská se v olomoucké přípravce na lepší časy?

Během vánočních prázdnin se naše přípravkové kategorie zúčastnily pěti turnajů. 3 x své turnaje vyhrála a 2x skončila na druhých místech. Vždy před nimi skončila pouze zahraniční družstva. U roč. 05 to bylo Dynamo Minsk, které má ve svém kádru pro nás nepředstavitelných 60 hráčů (a navíc naše družstvo tvořilo více než polovina mladších hráčů). Družstvo 06 zase skončilo až díky vzájemnému utkání za slovenským družstvem Ružinov Bratislava. V duelu s tímto celkém jsme vedli po 1.třetině již 3:0. Po té však trenér soupeře začal nasazovat svého jasně nejlepšího hráče mimo pravidelná střídání a tak utkání otočl na 4:5. My však nadále střídali všechny tři trojice pravidelně. Jsem přesvědčen, že kdybych odpověděl stejným způsobem a stavěl pouze své nejlepší hráče, že bychom utkání a potažmo i celýt turnaj dotáhli do vítězného konce. Vítězství "za každou cenu" však není náš cíl. Náš B tým 06  svůj turnaj B družstev vyhrál. Podobné to bylo na turnaji roč. 07 v utkání se Šumperkem, kde jsme vedli 5:2. Po té začal soupeř nasazovat opět svého nejlepšího hráče navíc mimo pravidelné střídání, a to i během hry. My střídali stále pravidelně všechny. Utkání skončilo remízou 5:5. Avšak vyšší spravedlnost nakonec zafungovala a na skóre družstvo turnaj zaslouženě vyhrálo. Roč. 08 bez problémů svůj turnaj jasně vyhrál. Pro naše B družstva 07 a 08 byli soupeři A družstev na  turnaji nad jejich dovednosti.

Ještě před Vánoci se naše B družstva 05 a 06 zúčastnila svých turnajů v Třinci, kde jim byli soupeři také B týmy. A i z těchto konfrontací si naši hráči odvezli 1. a 2. místa.

Je potěšující, že naše zlepšující se výsledky a herní projev u přípravky registrují už i trenéři soupeřů a zajímají se o naši práci Taktéž zaznamenávám, že též rodiče okolních klubů vnímají vzrůstající umění našich hráčů.

Všichni trochu zasvěcení do olomouckého hokeje však vědí, že přípravka nemá zdaleka optimální podmínky pro svou činnost. Máme méně ledu, nepravidelné a spojené tréninky až tří družstev na jedné ploše současně, tréninky někdy ve 13:00 hodin (kdy může dojít zhruba polovina hráčů), chybí rozcvičovna. Přes všechny tyto nedostatky však musím dodat, že se vedení olomouckého klubu snaží v rámci svých možností přípravkovým kategoriím vycházet vstříc.

Taktéž pozoruji, že i velká většina rodičů našich hráčů začíná vidět určité zlepšení a pomalu začíná věřit v práci nás, trenérů. Hlavně u kat 05 a 06, s kterými jsem druhým rokem.

Je evidentní, že pro ještě větší, kontinuální a  trvalý růst kvality našich mladýh hráčů chybí 2. ledová plocha. Tou by se vyřešily všechy zásadní problémy související s tréninkovými možnostmi.

Ale i přes tento velký handicap začínám pozorovat, že se v Olomouci v přípravkových kategoriích pomalu vrací jejich bývalá dobrá pověst.

 

11.9.2014 W. T. Gallwey: Vnitřní hra tenisu

Už v minulosti jsem si tuto knížku půjčil v knihovně a často jsem se k ní ve své praxi vracel. Nyní jsem si ji nakonec i koupil, protože si myslím, že nám, trenérům, má hodně co říci.

Jiří Šlédr, sportovní ředitel a psycholog HAMR-Sport a.s. v Předmluvě této knížky:

„Pro pochopení logiky metodologie Vnitřní hry je třeba vycházet z toho, že autor považuje za zásadní existenci dvou rozdílných složek osobnosti člověka, které jsou přítomny v každé jeho činnosti. První složka je složkou řídící, kontrolní, kterou tenisový trenér obvykle hráči zdůrazňuje jako jedinou a funkční z hlediska učení se technice a taktice hry, a druhá, dle autora daleko podstatnější je složka přirozená, vycházející z individuálně diferencovaného potenciálu každého z nás. W. T. Gallwey v ní popisuje klasický způsob výuky tenisu, založený na ukázkách, příkazech a technických instrukcích, lpění na technické dokonalosti výuky, tzv. biomechanické správnosti, a na spoustě různých informací, kterými standardně trenér hráče zatěžuje, aniž respektuje jeho předpoklady se tenisu naučit jemu přirozenou cestou.“

V publikaci, která poprvé vyšla už v roce 1974, je často zdůrazněno, že hráč svůj nejlepší výkon podává, je-li oproštěn od návodů,  příkazů a rad zvenčí, ale současně také když je utlumeno jeho vnitřní přemýšlení nad svou hrou a sebekritikou vlastního výkonu. To vše hráče rozptyluje a limituje v uplatnění jeho přirozeného procesu učení. To mu brání, aby mohl hrát v euforii, v transu, tedy ve stavu intuice, kdy sám podvědomě nalézá tu optimální herní techniku vzhledem ke svému individuálnímu potenciálu a tak podává svůj optimální výkon.

Je zde velmi podrobně popsána metodika, jak se dostat „vědomě do podvědomí“, do onoho optimálního stavu duševní harmonie. Já jsem přesvědčen, a v knížce je to i zmíněno, že do tohoto efektivního stavu lze u dětí dospět, když je ponecháme v jejich herní přirozenosti. Oni mají tu schopnost, pro nás dospělé tu zázračnou schopnost, žít přítomností, okamžikem, kdy jsou hluboce ponořeni do své činnosti, jsou spontánní a nevnímají okolí. Ale k tomu potřebují, aby jejich činnost byla pro ně záživná, tedy nejlépe herní. Úkolem trenéra (kouče) je vybírat pro děti herní prostředky, které náročností odpovídají jeho chápání a dovednostem. Trenér by měl vycítit, kdy daný herní tréninkový prostředek již přestává plnit svou funkci. Aby se děti více zapojily do herního děje, jsou pro ně vhodnější hry na menších prostorech, kdy jsou děti s herním dějem více v kontaktu a nejsou tak ve hře pro ně „hluchá“ místa.

Lidská ontogeneze má v sobě zakódovanou dětskou (mláděčí) hravost, tudíž při vývoji dítěte je nevyhnutelná a přirozená. Díky této hravosti se děti nenásilnou, spontánní formou snadněji učí. Takto svobodně a samovolně nabyté dovednosti mají trvalejší hodnotu, neboť na ně dítě přichází stravitelným způsobem samo ve své podvědomé herní činnosti. A ne cestou umělého nezáživného drilu. Na ten není dítě v raném věku ještě duševně vyspělé. Čím jsou děti mladší, tím je tento herní efekt přirozeného učení účinnější. Starší děti už jsou více náchylné k vnějším rušivým vlivům.

Je jen na nás, trenérech, jak toto nejkrásnější senzitivní období lidského vývoje, to je období dětské hravosti a přirozenosti, efektivně zhodnotíme k uvolnění jejich skrytého herního potenciálu.

 

30.8.2014 Náš mládežnický fotbal je dál

Se zájmem sleduju metodické fotbalové stránky, kde hledám inspiraci i pro svůj pohled na hokejový mládežnický trénink. Naposledy mě zde zaujal článek "Nové možnosti českého fotbalu..." , viz:

http://www.fotbal-trenink.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=978:3nove-monosti-eskeho-fotbalu-propojeni-kouovani-s-praci-fotbaloveho-trenera-zameno-na-mlade-i-profesionalni-fotbal&catid=35:psychologie&Itemid=121

Tento článek opět potvrzuje nový trend ve vedení sportovního tréninku. Já zde sice mluvím o novém trendu, ale to platí bohužel o tuzemsku. Autorovy postřehy a zkušenosti zde těsně korespondují s obsahem mého článku na těchto stránkách z 10.5. Koučování - trénování.

Vyspělý sportovní svět už tuto formu vedení sportovního tréninku využívá již dlouhodobě. Jestliže chceme opravdu pozvednou úroveň našeho ledního hokeje, potom bychom si měli v některých směrech brát příklad třeba i z našeho fotbalu.

 

24.8.2014  Paul Breitner: "Začali jsme učit děti, aby si při fotbale skutečně hráli."

22.8. jsem zaslechl v Dopoledním Radiožurnálu příspěvek k zahájení německé fotbalové Bundesligy. Mluvil v něm Paul Breitner, mistr světa z roku 1974 a člen vedení Bayernu Mnichov o změnách v přípravě fotbalistů po německém neúspěchu na ME v roce 2004. Mluvil o tom, že do té doby na hřišti jen dřeli. Breitner: "... Do té doby doby byl ten poměr (přípravy) výrazně ve prospěch síly. A tak jsme začali vést naše fotbalisty jnak. Ubrali jsme na atletické složce a posílili tu herní. Začali jsme učit děti, aby si při fotbale skutečně hrály."

Poslední úspěchy německých fotbalistů jistě známe. Jasně si uvědomuju, že za těmito skvělými výsledky nestojí jen tato herní příprava, ale i další vlivy. Ale přesto i tento změněný pohled na trénink mladých hráčů v Německu by měl být poučení nejen pro náš fotbal, ale i pro trenéry a metodiky ledního hokeje. Často stále narážím na tradiční přístup k tréninku mladých hráčů. Změnit jej je velmi těžké. Je v trenérech silně zakořeněný. Bohužel. Proto opět doporučuju:

Nebojme se v tréninku dětí zařazovat více herních cvičení, průpravné hry a hry v různých podobách!

 

5.6.2014 Potřebné změny v přípravě dětí

V tomto článku navážu na naše schůzky s rodiči v HC Olomouc, na kterých jsem rodičům doporučoval, že by bylo vhodné, kdyby se stali jakoby „asistenty trenéra“ v mimotréninkové době (pokud jim to čas dovolí) a starali se tak o to, aby se jejich děti více věnovaly individuálním pohybovým činnostem i mimo organizované tréninky. Vycházím z následujícího schématu přípravného období a jeho zaměření:

 

 

klubový trénink družstva

domácí činnost jedince

v minulosti

kondice, dovednosti

spontánní hry

v současnosti

kondice, dovednosti

minimální činnost

doporučení

hry

dovednosti, (kondice)

 

Mnozí trenéři vycházejí z faktu, že v minulosti byl klubový trénink v přípravném období dětí zaměřen na kondiční schopnosti a dovednosti a český hokej byl velmi úspěšný. Takže by se dalo očekávat, že takto zaměřené tréninky jsou smysluplné a oprávněné provádět i v současnosti a budou tak mít svůj vliv na lepší herní úroveň jako v minulosti. Trenéři však zapomínají (nebo vůbec neregistrují!), že ta nejdůležitější složka výkonnosti, složka herní, byla tehdy (přibližně do 80. let min. století) spontánně a ve velkém objemu rozvíjena ve volném čase dětí, které tehdy měly pohybové a hlavně míčové hry jako svou stěžejní zábavu. A tak mnoho hodin trávily na hřištích a pláccích a hrály míčové a další pohybové hry, při kterých nevědomě, ale o to účinněji rozvíjely svůj herní potenciál.

V současné době proto tito trenéři nadále v květnu a červnu již tradičně preferují na svých trénincích stále kondiční a dovednostní zaměření, kde hra tvoří jen nedůležitou část. A tak ke hře, která by měla v činnosti dětí jasně dominovat, se dnešní mladí hráči dostanou na trénincích minimálně a ve svém volném čase už vůbec. Důvodů, proč ve svém volném čase dnes dětí nehrají pohybové hry je mnoho, ale tyto důvody zde nechci rozebírat.

I proto bychom my, trenéři, měli na tuto změněnou situaci (pohybová a herní nečinnost dnešních dětí) adekvátně zareagovat odpovídajícím tréninkovým zaměřením. Měli bychom využít situace, že nám přijde na tréninky určitý počet dětí a že v tu chvíli děti mohou hrát kolektivní pohybové hry, nejlépe míčové hry. Ve svém volnu mimo organizovaný trénink na to nemají ty možnosti a podmínky, protože se v dnešní době nesejdou v takovém počtu, aby si hráli kolektivní hry. I z toho důvodu by organizovaný trénink v klubu měl být maximálně herně zaměřený.

Současně by trenéři měli na schůzkách s rodiči mladých hokejistů mimo jiné seznamovat na vhodnost, potřebu a „zdravost“ samostatné „domácí“ přípravy jejich dětí, která by hlavně po stránce individuální hravosti a koordinace měla doplňovat organizované „suché“ herní tréninky, a případně i po stránce tělesné kondice. Hráči by dlouhodobě postupnou a nenásilnou formou měli přebírat zodpovědnost za svou výkonnost a měli by sami uvědoměle zdokonalovat své pohybové schopnosti a dovednosti i ve svém volnu, mimo organizované tréninky. Inspiraci k individuální přípravě by měli hráči dostávat i na svých herních trénincích v rámci odpočinkové fáze jako odreagování.

Nevylučuju, že časem na těchto stránkách najdou rodiče inspiraci k individuální hravosti, zručnosti a koordinace svých dětí ve formě videoklipů s praktickými ukázkami.

 

24.5.2014 Školení trenérů

V návaznosti na předešlý článek se dostávám k tématu školení či studia trenérů ledního hokeje, respektive formy těchto školení. Nechci zde nyní rozebírat zaměření či obsah přednášek, ale jen jeho způsob řízení.

Předpokládám, že toto téma osloví bohužel jen malou část čtenářů. Ale já to ze sebe potřeboval dostat. Nakonec toto čtení je dobrovolné :-).

Moje zkušenosti plynou z obou stran katedry, tedy jak ze strany posluchače, tak i z pozice přednášejícího. Navíc jsem získal (jak cíleně tak náhodou) další množství připomínek a postřehů o způsobu školení z řad absolventů.

Z drtivé většiny těchto indicií vyplývá nespokojenost a zklamání s úrovní vzdělávacího procesu v oboru trenérství ledního hokeje. Většinou si účastníci stěžují na formálnost, monotónnost a všeobecnost přednášek, a že jejich pozornost a soustředěnost na základě uvedených vlastností a pod tíhou denní délky (od rána do večera) silně upadá. Přednášky tak nakonec konzumují v režimu konformismu (pasívní přizpůsobování), jakoby z povinnosti, bez opravdového zájmu, aktivity a přesvědčení. Jen aby tento vzdělávací proces „přežili“ a získali tak konečně onu patřičnou licenci. Školení probíhá často v akademickém duchu (příliš teoreticky, chladně, střízlivě, učeně, přehlížejíc praktické využití).

Plně si uvědomuji, že i mé přednášky spadají bohužel do této kritiky. Moje generace trenérů a lektorů je stále ovlivněna myšlením minulého režimu, včetně způsobu řízené výuky. Z doby totality stále přetrvává uzavřenost, nekomunikativnost a opatrnost (dále viz předešlý článek). Ale zcela změnit způsob zažitého myšlení je dlouhodobý proces. Přesto je potřeba si to uvědomovat a snažit se alespoň o dílčí postupné změny. Psát, mluvit a komunikovat i o jiných možnostech a způsobech vzdělávání.

Zatím svou nabytou demokracii neumíme v běžném životě ke své škodě dostatečně využívat (dokážeme ji spíš zneužívat), včetně vzdělávacího procesu. Přetrvávají v něm stále silně zakořeněné tradiční formy vzdělávání. Pořád vnímám, jako by mezi přednášejícím a posluchači byla bariéra, bariéra respektu vybudovaná ze stálých a tradičních rolí: přednášející má právo pouze přednášet a musí mít vždy pravdu a posluchač má povinnost pouze poslouchat (a to doslova) a respektovat přednesené.

Forma současných přednášek je z velké části pouze na takové úrovni, že by obsah přednášek mohl být jen předčítán. Je to monolog. Tím chci naznačit, že by si aktéři přednášek mohli nakonec na základě doporučených materiálů sami přečíst (naučit?) dané téma a nemuseli se účastnit takových přednášek. Takový způsob školení je neefektivní.

Přednášející by si měl připustit, že na probírané téma se lze vždy dívat z různých úhlů pohledu, z jiné perspektivy, že jeho pohled je vždy pouze jeho subjektivní hledisko na daný problém na základě jeho zkušeností. Je objektivnější, když se pravda hledá formou svobodné diskuze. Jak zní jedno heslo: Pravda je někde mezi námi, proto ji musíme hledat, a to společně.

Dle mého názoru je efektivnější vést školení formou moderované diskuze, koučinku, dialogu, více na základě interaktivní formy, kde by měl přednášející posluchače vhodně vést k aktivitě, k přemýšlení, k dedukcím, k hledání jejich vlastních postřehů a myšlenek a dospívat tak vzájemně ke společnému řešení probíraných témat. Z přednášejícího se tak stává kouč, z posluchačů koučovaní. Monolog se mění v dialog, pasivita v aktivitu. A role se v tomto dialogu vzájemně sbližují.

Kouč by měl být osobnost, přirozená autorita a současně samozřejmě odborník na dané téma, která proces koučování režíruje, moderuje, vede a usměrňuje, která je vlastně průvodcem vzájemného dialogu. Kouč by měl především formou vhodně volených otázek vybízet přítomné k dedukcím a nalézání adekvátních odpovědí a tyto odpovědi případně korigovat. Jeho otázky by měly začínat tázacími zájmeny („Jak … ?“ „Proč … ?“ „Co si myslíš …“ apod.), které nutí dotazované k plnohodnotným otevřeným odpovědím (ne pouze k odpovědi „ano“ – „ne“). A na těchto odpovědích dále stavět, umě rozvíjet a směrovat k zadanému cíli.

Příprava na takový nový způsob vzdělávání budoucích trenérů vyžaduje od vedoucí osobnosti určitě náročnější přípravu, předvídavost a hlavně silný smysl pro situační improvizaci, umění vhodně reagovat na nečekané myšlenky účastníků.

Takto školený absolvent, který se pouze s taktní pomocí kouče sám vědomě podílí na hledání optimálního řešení daného tématu, je pak více zasvěcen a přesvědčen o správnosti řešeného problému. Potom je i větší pravděpodobnost, že se v samotné trenérské praxi bude uvědoměle řídit svým vlastním přesvědčením, na kterém se sám aktivně podílel.

Vím, že na takové formy vzdělávání trenérů (a vzdělávání obecně) zatím nejsme v naší hokejové branži zvyklí a určitě se onen způsob zdá poněkud idealistický, ale jsem přesvědčen, že časem se i k této formě školení dopracujeme a bude to ku prospěchu našeho hokeje.

 

10.5.2014 Trénování - koučování

Ve svých komentářích či úvahách jsem se již věnoval obsahu mládežnických hokejových tréninků. Ale už delší dobu se chystám na to, že se budu zabývat i přístupem trenérů ke svým hráčům, způsobem komunikace mezi nimi a jejich svěřenci.

Chystal jsem se na přednášku o dětském hokeji a při té příležitosti jsem se dostal právě na téma trenérského přístupu, který až nečekaně souvisí s obsahem tréninku.

Silně zažitou náplní tréninků v přípravném období žákovských kategorií bohužel stále drtivě převažuje trénink tělesné kondice. A s tím úzce související direktivní, striktní způsob řízení tělesného tréninku, slepý dril, drezúra, kdy hráči reagují pouze na jednostranné povely „makej“, „přidej“, „zaber“ apod. Takový trénink svazuje, nedává šanci na uplatnění svobody myšlení, rozhodování, vlastní řešení situací, kreativitu. Navíc je tento styl komunikace autoritativní, založený na nadřízenosti trenéra.

Tato tradiční forma jednostranného manipulativního řízení je povrchní, neperspektivní a nakonec i kontraproduktivní. Může mít sice krátkodobý úspěch v žákovském věku, když trenér svým hlasitým slovním nátlakem přinutí hráče k bezmyšlenkovité poslušnosti a snaze podat relativně maximální tělesný výkon. Ale takto to může fungovat přibližně do období puberty, kdy hráči ještě slepě trenérovi důvěřují. Následuje vzdor. A v následném postpubertálním období tento způsob „násilného“ řízení začne narážet na již určitou duševní vyspělost hráče a začne docházet k nutnosti ještě více tlačit hráče do tréninkové snahy, ale už proti jeho vlastnímu přesvědčení. Tito hráči jsou během své kariéry permanentně pod dlouhodobým autoritativním diktátem trenéra. A tomuto zvýšenému nátlaku hráči začnou přirozeně odporovat. Mladým sportovcům v dorosteneckém věku začíná chybět vlastní uvědomělost, se kterou se ve vhodném dětském věku už před pubertou neseznámili a neměli možnost se jí učit.

Vnímám silnou spojitost mezi sportovním trénováním a školní výchovou a vzděláváním. V minulosti naše socialistické školství také přísně dbalo na to, aby se žáci učili slepě jen to, co vládnoucí režim potřeboval. Fungovala cenzura, nesměli jsme vědět nic navíc! Proto biflování zpaměti povinných textů, bez logického hledání souvislostí. Výchova a vzdělávání byly povrchní, striktní, direktivní a autoritativní. Žádná iniciativa vlastního myšlení a uvažování nebyla žádoucí. To by bylo pro vládnoucí režim nebezpečné.

Stejný systém (ne)vzdělávání funguje dle mých zkušeností i při školení hokejových trenérů. Ale to je další téma, kterému se hodlám věnovat někdy příště.

Drtivá většina učitelů a nás, trenérů, prošla bohužel tímto výchovně vzdělávacím „systémem“ na vlastní kůži. Ten pedagogy masívně deformoval ve všech sférách tehdejšího života k jedině možnému „správnému“ způsobu výchovy. Byli jsme takto manipulováni ve škole jako žáci, tak při sportu jako hráči. A tato výchovně vzdělávací „doba temna“ se na učitelích a trenérech nemohla neprojevit. Proto dnes mezi pedagogy ve školství i tělovýchově neustále převládá tento způsob nátlakové výchovy a komunikace se svými svěřenci.

V Česku se však alespoň ve školství už blýská na lepší časy. Začínají zde fungovat alternativní směry výchovy a vzdělávání, jako např. waldorfská a montessori pedagogika a další. Ve sportovním tréninku se tyto alternativní směry výchovy zatím objevují v západním světě ve formě koučování. Ale jestliže chceme, aby se náš hokej vrátil zpět na vrchol, je potřebné, abychom také my, trenéři, změnili celkový přístup k hráčům, a to nejen v samotném tréninkovém procesu. Abychom obecně v komunikaci s hráči využívali ve větší míře právě fungující koučování.

Koučování je proces podporující ohleduplné ovlivňování a odkrývání lidského potenciálu. Jde o tvořivý konstruktivní proces mezi trenérem a hráčem, který provokuje hráčovo myšlení a inspiruje ho k maximalizaci jeho herního potenciálu. Hráč nezískává instrukce od trenéra, ale s pomocí trenéra je sám nalézá. Toto vlastní nalézání a získávání instrukcí je důležitou pohnutkou, která hráče vede k jejich dobrovolnému plnění. Vlastní hráčovo rozhodování vytváří naprosto jinou duševní dimenzi k plnění následných pohybových řešení. Jde o navození hluboké vnitřní motivace, která taktně a nenásilně žene hráče k dosažení jeho cíle. Je to výzva, kterou chce koučovaný hráč ve vlastním zájmu splnit. Ztotožní se s ní. Koučování je založeno na partnerském vztahu vzájemné podpory mezi trenérem a hráčem. Snahou uvědomělého hráče je neztratit trenérovu důvěru v jeho osamostatňování.

Koučování spíše než by něčemu učilo, pomáhá učit se, pomáhá hráči stát se snáze trénovatelným. Hráč se po dlouhodobém působení koučování od útlého věku nakonec stává v kritické postpubertální době duševně neopotřebovaným, a současně připraveným a zralým uvědoměle plnit tréninkové úkoly. V Česku se často pozastavujeme nad tím, že u nás musíme naše pubertální a postpubertální hráče do trénování tlačit, kdežto u zámořských hráčů se obdivujeme jejich tréninkovému nasazení a nadšení, které z nich vyzařuje. Jedním z důvodů, proč tomu tak je, je to, že tito hráči byli v dětském věku vedeni nenásilným koučinkem, díky kterému dospěli k vlastní zodpovědnosti za svůj výkon.

KONDIČNÍ TRÉNINK - TRÉNOVÁNÍ

HERNÍ TRÉNINK - KOUČOVÁNÍ

se řídí

se vede

dostáváš instrukce

máš možnosti

konáš

řešíš

tlak

svoboda

bezděčnost

uvědomělost

lhostejnost

iniciativa

pasivita

aktivita

působení vnější, povrchní, umělé

působení vnitřní, hluboké, přirozené

okamžitý, krátkodobý

perspektivní, dlouhodobý

konzervativní

liberální

nadřazenost

partnerství

demotivující

motivující

vyhoření

zapálení

 

Jedno přísloví tvrdí: „Když musíš, tak nechceš – když můžeš, tak chceš!“

Přeorientovat se na jiný způsob komunikace s hráči je pro nás, trenéry odkojené tradičním způsobem nátlakového řízení tréninku velice náročné. Vyžaduje to seznámit se podrobně s koučinkem jako takovým v odborné literatuře. Koučink také vyžaduje náročnější přípravu na tréninkovou jednotku. Formou vhodně vybraných otázek vést své svěřence do přemýšlení nad jejich vlastní motivací a přístupem k tréninku a samozřejmě také nad jejich tréninkovou činností samotnou, nad výběrem jejich herních řešení apod.

Tuto náročnost změny v přístupu musím z vlastní praxe potvrdit. Ač jsem si vědom výhod koučování, zdaleka se mně zatím nepodařilo do něho vžít tak, jak bych si sám představoval.

Snahou této úvahy je ukázat a nabídnout i jinou alternativu možného přístupu vedení hráčů. Současně předpokládám, že konečným východiskem bude zřejmě kombinace či mix tradičního konzervativního řízení a alternativního liberálního vedení, určitý situační kompromis dle aktuálního stavu. Nemalou roli v této oblasti zaujímá též temperament a mentalita osobnosti trenéra.

Jsem přesvědčen, že k mému propagovanému hernímu tréninku má bezpochyby mnohem blíže vedení formou koučování. V tréninkové hře se koučink nezaměřuje na chyby, které se staly, ale na příležitosti, které přijdou. Kouč hráči pomáhá hledat ty pozitivní momenty hry, na kterých se buduje sebevědomí hráče a jeho přirozený, osobitý výkonnostní rozvoj. Naopak ke kondičnímu tréninku inklinuje tradiční autoritativní řízení.

Změnit chování dnešní mladé generace není jen o koučinku trenérů.  Je to o všestranném a hlavně jednotném působení na jejich duševní rozvoj, především ze strany rodiny a dále samozřejmě také učitelů ve škole. Při vzájemné a těsné kooperaci těchto tří výchovných složek roste potom výrazně šance na pozitivní změny v duševním vývoji našich dětí, jejich chování a potažmo i jejich přístupu ke sportu.

4.4.2014 Fotbal nemá logiku

Při přípravě na svou přednášku v jednom hokejovém klubu o důležitosti a nezastupitelnosti herního princip v přípravě mladých hokejistů jsem posluchače také chtěl seznámit s analýzou pohybové hry. A zde jsem narazil na výrok známého fotbalového trenéra Tomáše Pospíchala, že "fotbal nemá logiku". Tento výrok se často používá v situacích, kdy divák při fotbale nemá logické vysvětlení pro průběh herního děje a jeho konečného výsledku. Respektive kdy jedno z družstev je vizuálně herně aktivnější a nakonec prohraje či naopak. V tu chvíli přichází na pomoc právě tento výrok.

Já jsem naopak přesvědčen, že fotbal, nebo v našem případě lední hokej či jiný herní sport obecně logiku má! Má "svou" logiku. Jen my, trenéři, kouči těchto sportů, ji nejsme při její komplikovanosti schopni pochopit. Můžeme ji chápat, ale nikdy ji nemůžeme zcela pochopit. Pohybová hra má totiž x proměnných faktorů, které se vzájemně (ne)ovlivňují. Například v případě ledního hokeje je to 10 + 2 lidské mozky, které na ledě kontinuálně řeší průběžně proměnlivé změny herního děje. Každý z těch hráčů (majitelů mozků) je osobitý, ale především funkčnost jejich mozků je jedinečná a řeší aktuální herní situace dle svých vrozených i získaných dispozic. Je to podobné, jako bychom řekli, že fungování lidského mozku nemá logiku. Zdánlivě to tak vypadá, protože někdy mozek reaguje nějakým způsobem, ale jindy na stejnou situaci reaguje způsobem zcela jiným. Je to dáno opět jedinečností situace, kterou mozek řeší, jeho emocemi, náladou a dalšími proměnnými, které nejsme schopni všechny zaregistrovat. Neurologové se snaží pochopit fungování lidského mozku, avšak mnohé (většina!) je z jeho činností stále skryté a myslím si, že skryté i zůstane. Mozek ale ve svém nitru logicky funguje. A stejné je to s pohybovou hrou, která je stejně komplikovaná a nevyzpytatelná jako lidský mozek. Logika pohybové hry nám zůstane skrytá, zdánlivě nelogická. Nám, trenérům, zůstává "jen" úkol, abychom na (ne)logičnost hry hráče co nejlépe připravili, aby naši hráči byli schopni se v labyrintu hry svým herním uměním lépe adaptovat a improvizovat v něm.

Kultivovat v nich herní umění, umění hrát!  

 

14.3.2014 Ještě jednou "Hra v tréniku nejmladších kategorií"

Znovu jsem si podrobně přečetl onen článek na stránkách ČSLH. A velmi mě zarazily tyto dvě věty:

"V tréninku a výuce techniky jsme oproti minulým rokům zaznamenali posun vpřed. Často ovšem máme problém s tím, udělat další krok – tuto techniku používat v herních situacích."

V tom se právě já velmi rozcházím s autorem. Podle něj bychom se měli nejdříve věnovat výuce techniky a potom tedy udělat další krok - tuto techniku používat v herních situacích. Já tvrdím, že toto se musí dělat souběžně, nečekat, až hráč bude mít techniku na určité úrovni (ideální?) a teprve potom to přenášet do hry. Herní formou nepřímo rozvíjíme i techniku - herní funkční techniku, která je samozřejmě jiná než technika v ideálních podmínkách. Herní technika, která by měla být naším cílem tréninku, je tak proměnlivá, že bychom ji měli trénovat všestranně ve všech možných podobách, a to souběžně. Samozřejmě jak techniku v komfortních podmínkách, tak ji i znáročnit do podmínek diskomfortních a herních. Mělo by se jednat o otevřenou techniku a ne neměnnou.

Ještě jednou se vrátím k hodnocení trenérů ze stáže ve Švédsku, kde se tvrdí, že ve Švédsku:"trenéři moc neopravují, spíše se spoléhají na přirozený vývoj hráče". Co je to přirozený vývoj hráče? Podle mě to jsou u dětí především herní formy, po kterých nyní tak voláme. Takže i my zdokonalujme techniku přirozeně - v přirozeném prostředí - herně!

Teorie hovoří, že se excelentně pohybové dovednosti hráč učí cca deset let. Ale současně, že ještě delší dobu trvá zdokonalování mentálních (duševních) funkcí. A i ta naše zatímní metodika, nejdříve se věnovat tělesnu (dovednostem, technice) a až potom teprve duševní kondici (herním situacím), je možná tou příčinou, že naši hráči jsou schopni hrát na úrovni s vyspělými hokejovými zeměmi tak do 15 let a potom začínáme ztrácet. Může to být tedy i tím, že naši hráči, začínající v 5 letech v těch 15 letech jsou za těch 10 let na vrcholu s dovednostmi, ale že od té doby najednou začínají ztrácet právě v té mentální oblasti. V té oblasti, která je na rozvoj časově náročnější, ale s kterou začínáme bohužel později. Naopak hokejová špička se věnuje paralelně (nebo spíš v integritě) komplexnímu rozvoji (tělesnému ale i duševnímu) včas a v dorostenecké věku pak získávají nad námi náskok právě díky těmto mentálním dovednostem. Je to možná odvážná teorie, ale myslím si, že něco na tom bude.

Další důvod, proč začínat s herním tréninkem dřív a nečekat, až dozraje ta správná doba, kdy jsme nějak zvládli čistou techniku, je i vysoká absorbce a učenlivost dětského mozku tyto duševní (kognitivní, mentální) signály zpracovávat. Nejlépe společně s pohybem. Tedy ve hře, která děti baví. A co děti baví a dělají to s nadšením, tomu se i lépe učí.

 

13.3.2014  Konečně se snad blýská na lepší časy???

Viz odkaz: http://www.cslh.cz/clanek/1510-pro-trenery-hra-v-treninku-nejmladsich-kategorii.html.

Ale to je pořád jen povrchní doporučení, na které mnoho trenérů zareaguje, že to všechno už vědí. Možná to vědí, ale nejednají podle toho. Je třeba trenérům podrobně vysvětlit, proč se má více hrát a jak, jaké jsou různé formy her. Trenér by měl pochopit a rozumět, proč více hrát, jak to při pohybové hře funguje v mozku hráče, trenér by měl věřit  takto herně vedenému tréninku. Když potom o této herní metodě bude přesvědčen že je správná, je větší šance, že tomu dá i potřebný  entuziasmus, trenérské nadšení a pozitivní emoce.

Já na toto téma už několik let přednáším na školení lic. B a znám odezvu trenérů. Jsou nevěřícní, že se takto dá trénovat. Pár jich nadchnu a přesvědčím, ale většina si, dle mého názoru, stejně bude nakonec trénovat po svém. Klasický tělesně kondiční trénink je velmi velmi silně a hluboce zakořeněný v hlavách trenérů a jeden takový článek je moc málo k přesvědčení, že by to mělo být jinak. Toto téma je potřeba daleko víc otevřít. Ale třeba se pletu :-).

 

25.2.2014 Můj názor na článek "Šikovné děti to u nás nemají lehké -dopis čtenáře"

Byl jsem autorem článku J.Č. požádán, abych se k jeho článku na webových stránkách pana Zachy "Šikovné děti to u nás nemají lehké -dopis čtenáře" ( http://www.zacha-hokej.cz/domu/sikovne-deti-to-u-nas-nemaji-lehke-dopis-ctenare ) vyjádřil.

Moje zkušenost z tréninku mně říká, že pro kvalitnější rozvoj hráče je velmi důležitá rovnocenná konkurence, vyrovnané konfrontační prostředí. To pro mě znamená, aby na tréninku spolu ve skupinách trénovali relativně stejně kvalitní hráči. Moje tréninky jsou hodně založené na herní konfrontaci 1-1, takže tyto herní souboje potom mají náboj, nasazení, touhu hráčů uspět. Každý úspěch v souboji je cenný, protože hráč uspěl nad sobě rovným soupeřem. Tato vyrovnanost oba soupeře vzájemně nutí k podání co nejlepšího vzájemného výkonu, aby byl úspěšnější než soupeř. Rosteš kvalitou soupeře, kterého porazíš. Při vyrovnanosti se stane, že jednou vyhraje souboj jeden, podruhé druhý hráč. Toto je zdravé konkurenční prostředí. To platí vzájemně u lepších hráčů, tak i u těch momentálně slabších. Je samozřejmé, že při takto "rozkastovaném" družstvu každý hráč pozná, kde se momentálně výkonnostně pohybuje. Je zbytečné zakrývat výkonnostní rozdíly mezi hráči. Rozdíly mezi dětmi jsou ve všech oborech, ve škole a pochopitelně i ve sportu. A každý je vidí tak jako tak. Právě rozdíl ve výkonnosti by měl motivovat ty slabší, aby se dotáhli na ty nyní lepší. Chceš hrát s lepšími? Tak se snaž. Současně je vhodné i ty lepší upozorňovat, že mezi lepšími nemusí zůstat, jestliže si svým chováním, snahou a výkonem ono postavení nezaslouží. Cukr a bič! Čas od času hrajeme na tréninku turnaj, kde samozřejmě vytvořím pokud možno stejně kvalitní minidružstva, takže zde v jednom minidružstvu hrají i lepší s horšími hráči, miniturnaj je vyrovnaný.

A v utkání to vidím podobně. Chceš hrát v první pětce? Buď lepší a budeš tam. I pro slabší by mělo být motivující, že puk za něj nebude pořád vybojovávat ten lepší spoluhráč, ale jestliže chceš hrát s pukem, musíš ho svou zvýšenou aktivitou získat. Může se občas stát, že trenér změní sestavu tak, aby se ti lepší hráči někdy "potrápili" s těmi slabšími. Je vhodné tuto změnu těm lepším vysvětlit, že jste jako trenér zvědavý, jestli ten lepší hráč dokáže herně pomoci slabšímu kamarádovi aby si více zahrál. Vyžaduje to od něj zase jiný způsob hry, může se tak vychovávat vůdčí typ, lídr týmu. Každá občasná změna je prospěšná. Nemělo by to být neustále stejné. 

Vím, že jsou trenéři, kteří preferují strategii, aby hrály tři vyrovnané pětky (pokud je ten počet hráčů :-)). Já tuto strategii považuju jako zprůměrující - ty lepší to brzdí a těm slabším to moc nepomůže. Je to možná ještě pozůstatek minulého režimu  "všem stejně". Ale už jsme poznali, že tak to nefunguje. Já jsem pro "všem podle zásluh". A sportovní prostředí je k této výchově vhodné.

 

9.2.2014 Sportovní mateřské školky

Ve svém názoru budu určitým způsobem navazovat na svůj článek z 28.10. "Názor na reformu mládežnického hokeje" (viz níže), kde se zabývám možnostmi, kde a jak zlepšit úroveň mládežnického hokeje.

Jednou z dalších možností, jak posunout kvalitu dětského, mládežnického a nakonec tak i vrcholového hokeje, ale vlastně celého našeho sportu je, jak už název napovídá, v zavádění sportovních MŠ. V předchozím článku píšu o tom, že v MŠ chybí vedle ženské role vychovatelky role muže, který by zcela jistě vhodně doplňoval výchovu ženskou především po tělovýchovné a sportovní stránce. A optimálním komplexním řešením by nakonec měly být specializované sportovní MŠ, které by se vedle obecné výchovy předškolních dětí ve větší míře zabývaly výchovou sportovní, podobně jako je tomu u sportovních ZŠ. V MŠ je výhodou, že děti mají v těchto zařízeních více volného času než je tomu na školách základních. A současně na mnoha zimních stadionech je právě v dopoledních hodinách nejlepší možnost se dostat na led. Mateřská školka se sportovním (hokejovým) zaměřením funguje např. už v Brně, viz www.mskometka.cz.

Jsem převědčen, že podobných typů MŠ by mělo postupně přibývat, neboť i toto je jedna z cest, jak získávat děti pro sport, pro lední hokej.

 

17.1.2014 Srovnání dvou generací.

Na svých stránkách jsem často kritický k současné metodice tréninku hokejového žactva. Na tomto místě však chci dodat, že propad úrovně našeho hokeje není jen o zastaralém způsobu trénování herních sportů, ale těch důvodů je daleko více. V následujícím článku se pokusím na srovnání dvou odlišných generací najít rozdíly a následně možná doporučení, jak zlepšit kvalitu českého hokeje. Jedna generace bude ta "zlatá", která na konci 90. let minulého století získala zlato na OH v Naganu a 3x po sobě titul mistra světa a ta druhá je současná generace hokejistů narozená v průběhu 90. let a později.

Zlatá generace se narodila přibližně na počátku 70. let. To je v době, kdy existovala silná propopulační státní politika,  kdy výrazně rostla populační vlna, rodily se se tzv. Husákovy děti. Matky rodily v mladším věku, nebylo tolik rizikových těhotenství. Navíc tehdejší zdravotnictví nebylo na tak kvalitní úrovni, a i proto byla tehdy asi 3x vyšší kojenecká úmrtnost, jinými slovy se rodilo více zdravotně odolnějších děti s vyšší porodní váhou,  "slabší" děti zemřely. V současné generaci se rodí méně dětí, děti se rodí častěji nedonošené, ale přežívají díky kvalitnějšímu zdravotnictví. Na druhou stranu však mají oslabenou imunitu, jsou zdravotně křehčí, trpí mnohými alergiemi a disfunkcemi.

Během 70 let byl lední hokej  národní sport, jehož sportovní výsledky na ledě se Sovětským svazem si mnoho lidí spojovalo svým způsobem jako odpor proti okupaci sovětských vojsk. Jeho popularita ještě vzrostla v letech 1976 a 1977, kdy jsme se stali mistry světa. V těchto letech měla populace Husákových dětí právě kolem šesti roků, kdy se hlásily do hokejových klubů ohromné počty chlapců. Došlo zde k propojení množství dětí se zvýšeným zájmem. Z náborů se stávaly v populárních klubech výběry do hokeje, ve kterých si trenéři mohli vybírat ty pohybově nejšikovnější. Konkurence ostatních sportů byla menší, zimních sportů ještě menší. Mnoho rodičů dávalo své děti na hokej i proto, že v tom viděli pro ně možnost, jak vycestovat na Západ. Dnes je motivace rodičů dát dítě na hokej mnohem menší, nemluvě o více nových sportech, které děti lákají. Preferuje se více vzdělání.

Rodiče měli na aktivně (sportovně) strávený čas se svými potomky více času. Pracovní doba byla většinou do 14:00-15:00 hodin. Zábavy bylo mnohem méně (2 černobílé programy ČT). Pro mladé rodiny s dětmi se stavěla sídliště a hřiště, kde  děti mohly být pospolu a společně se sportovně vyžít. Rodiče nemuseli mít strach z kriminality a automobilový provoz nebyl zdaleka tak hustý, jako je tomu dnes. Proto rodiče mohli bez obav nechat děti venku volně, aby si spontánně hrály, sportovaly. A ony toho maximálně využívaly, protože toho k zábavě tehdy moc neměly. Na sídlištích hrály spontánně hodiny fotbal, hokej s míčkem a jiné míčové hry. V nynější době děti už netráví čas splečně na hřištích, protože mladé rodiny stavějí rodinné domky samostatně. Rodiče  mají navíc strach nechat své dítě samotné venku. Jsou radi, že dítě se zabaví doma u elektroniky. Tato "životospráva" spolu s nadměrným příjmem nezdravých kalorií zapřičiňuje, že naše děti jsou podle výzkumu už druhé nejtlusčí na světě! Takové děti ztrácejí o pohyb zájem, pohodlní.

Mladí hokejisté "zlaté generace" měli už od poloviny 70. let zavedené, dobře fungující a zaplněné hokejové třídy na ZDŠ. Tréninkový program mládeže té doby byl kvalitní jednotný tréninkový systém prof. Vl. Kostky. Kvalitní mládežnickou metodiku doplňoval svými publikacemi dále P. Wohl a další trenéři, kteří cítili nutnost se věnovat nejen seniorskému ale i mládežnickému hokeji. V dorosteneckém věku fungovaly tzv. Tréninková střediska mládeže a na ně navazovaly Dukly (Vojenské tělovýchovné jednoty). Tato vojenská sportovní mužstva byla pro mnoho hokejistů v dorosteneckém věku ohromnou motivací dostat se do nich a strávit tak dva roky s oblíbeným sportem s možnosti intenzívního tréninku, než je "zabít" při klasické vojenské službě. Dukla Jihlava a Dukla Trenčín byly tehdy pro hráče dnešního juniorského věku "hokejové university"! Po vojně v Dukle přecházeli hokejisté do silně konkurenčního prostředí, kdy bylo v celém Československu jen 12 mužstev v nejvyšší soutěži. Do zahraničí jít hrát směli až hráči za zásluhy po svém 32 roce. V této kvalitní seniorské soutěži se prosadili opravdu ti nejlepší mladí hráči, kteří v ní dále výkonnostně rostli vedle těch zkušených hráčů, kteří neměli ještě možnosti se uplatnit v zahraničí. Po roce 1989 se všem žádaným hráčům otevřely hranice do zahraničních lig a do NHL, kde sbírali další zkušenosti. Ty nakonec zúročili v reprezentaci koncem 90. let vítězstvím v Naganu a zlatým hatrickem na MS. Na druhou stranu současné hokejové třídy mají problém s naplněním. Je to dáno nízkými počty hokejistů a i všeobecným názorem veřejnosti (sice nesprávným!), že sportovní třídy jsou ve výuce méně kvalitní. Proto  rodiče dávají raději své děti na prestižní školy, ale ne do hokejových tříd. TSM, která nám hokejový svět záviděl, také zanikla. Nyní se k nim formou Akademií sice vracíme, ale dva roky fungování ještě není dostatečná doba na zúročení jejich činnosti. Systém Dukel dnes evidentně citelně chybí. I proto je v dnešní době problém se začleněním juniorů do seniorů. Desítky hokejistů hrají v zahraničí, v Česku je až 14 klubů v nejvyšší soutěži, celkově hokejistů ubývá. Jaká může být její kvalita?

V 70. letech byl dospělý (rodič, učitel, trenér)  pro dítě přirozená autorita a vzor. Byla menší rozvodovost, na vychově dětí se tak podíleli oba rodiče, kteří na výchovu měli i více času. Výchova byla tvrdší, děti byly pracovitější. Rodiče byli oporou jak učitele, tak trenéra. Dnes velmi často matka vychovává děti sama. Buď je rozvedená, nebo otec pracuje a nemá na dítě tolik času. Výchova je proto na jedné straně volnější a současně útlocitnější. Morálka dětí i rodičů je dnes jiná a na hokeji je to citelně znát.

USA a Kanada si po neúspěchu v Naganu uvědomila (posléze i Švédsko), že musí změnit svou hokejovou výchovu. začali přebíralt osvědčené metody z Evropy. U nás tomu bylo spíše naopak. Fungující  systém hokejové (sportovní) výchovy se po roce 1989 rozpadl, ale neuměli jsme na to zareagovat. Doba se naprosto změnila ale my se pořád hledáme. Jak v životě obecně tak ve sportě.

Myslím si, že stát by měl v zájmu celé naší společnosti vyvíjet mnohem větší osvětu na poli zdravého životního stylu tak , jak si to uvědomili a nyní provádí v USA. Apelovat v tomto směru především na mladé rodiče. Ty jsou hlavními vychovateli svých dětí. Nesvalovat tuto funkci výchovy alibisticky jen na učitele, vychovatele a trénéry. Ti musí pouze vhodně doplňovat rodinnou výchovu. Dále si myslím, že už v mateřských školách chybí i vliv učitele, muže. Dítě by mělo být vychováváno v přirozeném prostředí, to znamená že by mělo vnímat jak element ženský, tak také mužský. Každý tento vliv dává dítěti to, co do života potřebuje. Tak, jak je to v úplné rodině. Právě proto, že dnes v rodině často chybí role otce, tak by v MŠ měla role muže o to více působit. Muž má právě  k pohybovým a sportovním aktivitám blíž než žena. Zvláště pro kluky v MŠ by to bylo potřebné. S podobným návrhem přichází i nový ministr školství na úrovni ZŠ se zavedením 3. hodiny TV s tím, že se na ní mohou podílet třeba i profesionální trenéři mládeže. Podobné by to mohlo být i v MŠ, neboť už dnes do sportovních klubů chodí děti z MŠ a profesionální trenéři s takto mladými dětmi zkušenosti už mají.

Jsem toho názoru, že právě v oblasti raného věku dítěte, kde se formují základy budoucího dospělého člověka (sportovce), bychom měli zapracovat a změnit nejvíce. Jestliže správnou výchovu v tomto věku zanedbáme, v budoucnu už to nezměníme.

 

4.1.2014 Výsledek české reprezentace na MS U 20 a mládežnický hokej

Na výsledek naší U 20 se můžeme dívat ze dvou různých pohledů. Jeden pohled je související pouze na tento výběr v souvislosti s jeho minulými "úspěchy". Bráno tímto viděním vlastně nemusíme být rozhořčeni, naši junioři skončili přibližně tak, jak se očekávalo - ve čtvrtfinále. Takže splnili očekávání. Vědělo se, že tento náš ročník 94 je s ohledem na své předešlé výsledky slabší. Druhý pohled je globální. Zda tento obraz předvedené hry naší U 20 ve Švédsku je opravdu zrcadlem úrovně naší hokejové mládeže. A zde já dle svého názoru musím přiznat, že víceméně je. Ano, máme i lepší ročníky, ale celkově i tyto výběry v současné době za světovou špičkou zaostávají.

Svaz hledá příčiny a nejvíce je nachází v dorosteneckých a juniorských kategoriích. A tak vznikly Akademie. Já však vidím cestu ke zlepšení v lepší práci už s nejmladšími hokejisty, kde se budují základy jejich výkonnosti.

Pro zdravé dítě je pohyb základní a přirozenou potřebou. Pohyb má dítě v sobě zakódován. Avšak tento dar přírody - touha dítěte po přirozeném pohybu -  dnešní pohodlná, konzumní a přetechnizovaná doba silně tlumí, zabíjí. S určitým pohybovým potenciálem se dítě narodí a buď se co nejdříve spontánně podchytí a postupně se dále rozvíjí a dítě v něm cítí zábavu a radost a potažmo zlepšení a chuť se dále zdokonalovat nebo se tento pohybový dar v dítěti nevědomě potlačuje tak, že aby rodiče měli klid, tak jej posadí před televizi (či podobný technický výdobytek doby) a tak dítě postupně pohybově zakrňuje, leniví. A nachází zálibu ne v hrách pohybových ale v počítačových a jemu podobných. Ale těch pohodlností, které dítě pohybově deformuje je daleko víc. Např. zákazy na zimních stadionech, že se nikde nesmí hrát s míčem či hokejkou. Je to pochopitelné, majitel má strach, aby se něco nerozbilo. Avšak někde se tomu vyhýbají tak, že vyčlení nebo dokonce vybudují prostor s brankami na ZS, kde si děti mohou spontánně hrát před či po tréninku. Zkrátka chybí osvěta dnešních rodičů. Na Západě nebezpečí plíživé pohybové lenosti již pochopili a stát více podporuje zdravější životní styl rodičů i jejich dětí. U nás jsme k tomu bohužel ještě nedorostli a tak se to odráží na sprtovních výsledcích, především v kolektivních sportech. Proč právě v nich?

Tělesně kondiční a  dovednostní sporty se dají "natrénovat" rychleji než sporty, které jsou navíc silně závislé na mentálních schopnostech sportovce - kolektivní kontaktní sporty. Tyto sporty vyžadují dlouhodobé budování a integraci tělesna (kondice a dovednosti) a duševna (složité duševní procesy percepce, kognice atd.).

Tyto kontaktní sporty je potřeba rozvíjet už v raném věku tak, aby právě tyto mentální schopnosti bylo nutné zapojovat. To znamená ve hře samotné! V tu chvíli optimálně rozvíjíme všechny potřebné složky náročného herního výkonu. A organismus dítě (především vysoce senzitivní mozek) je na tyto herní tréninky nejlépe nastaven. Bohužel dnešní metodika mládeže jde jinou cestou

Jsem přesvědčen, že právě na poli dětského hokeje začíná v současné době náš budoucí handicap v juniorských a následně v seniorských kategoriích, a proto je potřeba, aby se i na ČSLH více zabývali problematikou nejmladšího hokeje. Třeba zřízením speciální sekce dětského hokeje při ČSLH, která by se intenzívně zabývala rozvojem této stále podceňované a nedoceňované kategorie!

 

26.12. 2013 Králova řeč

Není to řeč Tomáše Krále, prezidenta ČSLH, ale dnes je to o včerejším televizním filmu Králova řeč. V tomto filmu podle skutečné události mě zaujala paralela ve výuce řeči (odstranění koktavosti) a výukou pohybových dovedností, např. v ledním hokeji. V anglickém snímku byl právě při odstranění koktavosti kladen důraz na to, aby král Jiří VI. se při své řeči odprostil od vědomí (nervozita, stres, rozptylující okolí) a naopak se dostal nějakým způsobem do nevědomí (např. poslechem hudby, návalem emocí). V tu chvíli se dostával do své přirozenosti, nebyl rozptylován okolím, byl pouze sám sebou, použiju ještě zvláštní výraz "zvnitřnil se". A začíná mluvit uvolněné, bez koktání!!!

Podobně to funguje ve výuce pohybových dovedností. Mladý sportovec by se měl odprostit od zatěžujících příkazů a návodů jak co nejlépe technicky provádět určitou dovednost, ale měl by své pokusy provádět nezatěžovaně pouze  svou přirozeností, svým naturelem (viz článek níže Komentář Trenérské stáže ... - "trenéři moc neopravují..."). O této metodě také existuje kniha (a není jediná) Inner Game of Tennis (T. Gallwey, Management Press, 2011), kde se právě rozebírá "souboj mezi vnitřním (mysl) a vnějším (tělo) Já".

 

25.12. 2013 Publikace Trénink herní přirozenosti (Kouzlo hráčského naturelu) od L. Bukače st.

Před nedávnem jsem dočetl výše uvedenou publikaci. Vlastně "dočetl" není ten správný výraz, protože tyto materiály od p. Bukače se nedají ani tak číst, jako spíš studovat. Velmi mě potěšilo, že p. Bukač v tomto svém nejnovějším materiálu zveřejňuje v podstatě to, co i já pokládám za svou trenérskou filosoffi a co prezentuju především v sekci Multimentální trénink - velmi stručně řečeno, že je potřeba změnit nynější pohled na trénink herních sportů mládeže a pro optimální vývoj hráčské herní výkonnosti je nutné vnímat herní výkon jako složitě integrovaný komplex tělesna i duševna a v tomto duchu tomu podřídit i trénink (koučink). V jeho textu je zdůrazněna výjimečná funkce a fungování nejdůležitějšího orgánu v lidském těle - mozku v herním výkonu a nutnost jeho "tréninku", jeho adaptování přirozeným a komplexním způsobem.

V této souvislosti chci navázat na Hodnocení trenérské stáže ve švédském Jönkopingu (viz níže), kde (švédští) "trenéři moc neopravují, spíše se spoléhají na přirozený vývoj hráče". V tuzemsku je však snahou našich trenérů hlavně zdokonalování techniky separované od herní situace, zabývat se detaily techniky a přes tuto zaslepenost nám pak bohužel uniká obecný pohled a nadhled na komplexitu herního výkonu. Zabýváme se maličkostmi, místo abychom podporovali v dětech přirozený celostní vývoj, ke kterému jsou děti ve svém věku mentálně nasměrovány.

Opět se tu zmíním o tom, že určité základní technice se věnovat musíme, ale jakmile budeme chtít v hráčích vybudovat dokonalé provedení na základě našich představ, drilem odtrženým od herního děje, jdeme proti přirozenosti hráče a jeho osobitému stylu, a navíc nám uniká právě ona herní souvislost vytrženého detailu z integrovaného komplexu. Naší současnou snahou je vybudovat dokonalou techniku jednotlivostí, místo abychom vybudovali funkční herní techniku celku. Tu vybudujeme do určitého stavu věnováním se základní technice, ale v nejvyšší míře pak v herním prostředí, pod určitým tlakem, v konfrontačních situacích, při soupeření.

 

21.12 2013 Komentář K hodnocení trenérské stáže ve švédském Jönkopingu.

Se zájmem jsem si přečetl na stránkách ČSLH příspěvky několika českých trenérů, kteří v nich hodnotí činnost a fungování tamního špičkového klubu HV71 Jökoping. Některé poznatky byly pro mě známé (vyšší počty začínajících hokejistů,  mnohem kvalitnější zázemí, dostatek možností ke spontánnímu bruslení, vyšší objemy v "trénincích" na suchu, sportovnější mentalita Švédů), ale jeden poznatek s následným komentářem hodnotitele mě překvapil. Mám na mysli hodnocení, kdy hodnotitel píše, že "trenéři moc neopravují, spíše se spoléhají na přirozený vývoj hráče" a současně píše, že "stále nevěříme tréninku techniky bruslení a powerskatingu".

Obdivujeme u Švédů jejich bruslení, ale jak je patrno, tak je v mládí moc co se týče techniky (způsobu provedení) bruslení zřejmě neopravují, spoléhají na jejich přirozený vývoj. Spoléhají na to, že se hráči "vybruslí" buď na trénincích, nebo se spíš spolehají i na to, že si jejich svěřenci své bruslení zdokonalí též mimo organizovaný trénink při volném spontánním bruslení, když tam k tomu mají ledu dostatek. Možná spoléhají v těchto mladších kategoriích též na to, že pro bruslení hráčů je důležitější síla dolních končetin, které se u starších mládežníků věnují pozdějí ve větším objemu, než dokonalá technika. V každém případě není snahou švédských trenérů tlačit za každou cenu na správnou techniku, tedy alespoň způsobem častého opravování.

Pochopil jsem, že hodnotitel naproti tomu přesto věří v nutnost tréninku techniky bruslení a powerskatigu. Ale takový trénink techniky bruslení a powerskatingu se bez stálého opravování neobejde! Nebo obejde v případě, že hráč už bruslí dokonale a není co opravovat (což asi nebude častý případ). Nebo se takový trénink techniky bruslení a powerskatingu bez opravování míjí požadovaným účinkem.

Svůj názor na bruslení podrobněji prezentuju v Sekci Moje trenérská filosofie - Herní bruslení. Tady se o tom zmíním jen zkráceně. U začínajícího bruslaře (hokejistu) je dobré, když u něj získáme základní způsob "správného" provedení, základní bruslařskou techniku. Získáme ji jednak nácvikem (drilem), opravováním, ale hlavně taky všestranným bruslařským tréninkem, nejlépe bruslařsko-herním. Zde hráč jednak získává nepřímým způsobem (přenosem) svou bruslařskou techniku, resp. styl, a současně získává bruslařskou účelnost, funkčnost a užitnost důležitou pro hru, herní bruslařskou techniku. Tato herní bruslařská technika se podřizuje hře. Čistá bruslařská technika nezávislá na hře se stává samoúčelnou.

Problém našich trenérů přípravky je, jak manipulovat s poměrem nácviku techniky bruslení a bruslařské (herní) všestrannosti (a dalších činností). Obojí je potřebné, ale určit optimální poměr záleží na zkušenostech samotného trenéra.

Tyto stáže do vyspělých hokejových zemí jsou jistě pro trenéry přínosem, ale současně je zde nebezpečí, aby se slepě nekopírovalo. Musíme vycházet z vlastních podmínek, počtu hráčů, ledů, atd.

 

11.12.2013 Můj názor na dále uvedený článek: http://www.cslh.cz/clanek/1360-brent-sutter-nhl-potrebuje-opravdove-sportovce.html

Uvedený článek přesně odpovídá mé trenérské filosofii, to znamená zkráceně řečeno, že v dnešní době, kdy dětem především západní civilizace chybí spontánní herní pohyb, je důležitá herní všestrannost, dávat dětem možnost hrát všemožné kolektivní sporty a jejich modifikace. Existuje vysoký transfer, neboť tyto kolektivní sporty mají společný základ (HČJ, kombinace, útok-obrana ... ). V těchto hrách hráč optimálně rozvíjí svůj nejdůležitější "sval" - mozek. Více na sekcích Moje trenérská filosofie a Multimentální trénink.

Myslím si, že ČSLH dělá pro propagaci rozvoje mladých hráčů touto cestou málo, respektive že je neustále upřednostňována tradiční strukturalizovaná metoda s důrazem na tělesnou kondici a bez zřetele na kontex všech atributů herního výkonu.

2.12. 2013. Nominaci do utkání si hráči s dopomocí svých rodičů tvoří sami!

Podnět k tomuto tématu mně daly nedávné rozhovory s některými rodiči hráčů a cítím tak potřebu se k této problematice vyjádřit.

Před každým utkáním přípravek (2. - 4.třída) může mít trenér dilema, které hráče bude do utkání nominovat. Má zhruba dvě možnosti. Buď je vůbec rád, že má akorátní počet a zve vždy automaticky všechny hráče a hrají tedy vždy všichni, zde tedy není co řešit. Nebo je v situaci, že už nemůže či nemusí pozvat všechny. A otázka teď zní, zda je pravidelně střídat v utkáních, ať hrají všichni stejně, nebo už máme hráče diferencovat a někteří mohou hrát více utkání a někteří méně. 

Někteří trenéři a zvláště pak většina rodičů budou podporovat "spravedlivé" vytížení všech hráčů bez rozdílu. Všichni platí stejné příspěvky, tak musí taky všichni stejně hrát. Až v dorostu se rozhodne, kdo má hrát více. 

Na základě mých zkušeností jsem zastáncem takového postupu, že na úplném začátku zápasové kariéry (1. a 2.třída) by měly hrát všechny děti víceméně stejnoměrně, ale postupně (už 3.- 4.třída a výše) by nominace na utkání měla být víc a více motivační záležitostí a v určitých situacích tak nemusí vždy za každou cenu hrát všechny děti stejný počet utkání. Nominace na utkání je za odměnu, o kterou se zaslouží nejvíce právě samo dítě svým celkovým přístupem k hokeji. Rodiče by mu v tom měli přiměřeným způsobem pomáhat.

Každé dítě je po všech stránkách jiné, duševně i tělesně. Některé hokejem (sportem) žije, miluje jej, má výbornou docházku, je v tréninku soustředěné, pozorné, snaživé, pracovité, chce se zlepšovat, trénuje i mimo pravidelné hokejové trénink navíc a rodiče jej optimálně podporují. Na druhou stranu jsou na hokeji děti, které jsou diametrálně zcela jiné, ale zase třeba excelují v jiných oblastech (výborně se učí, malují, zpívají, vyznají se v přírodě ... ) a rodiče jejich účast na hokeji berou pouze jako doplňkovou zábavu. Jestliže však dítě, které chce hrát a dělá proto i navíc, vídí, že je v utkání stejně vytížené jako ten, kdo tím hokejem "nežije" a jeho hlavní zájem je úplně jinde, v tu chvíli je možné, že ono dítě cítí nespravedlnost a hlodají v něm pochyby, zda má jeho píle smysl. Navíc třeba, když to, co herně vytvoří, ten druhý svou liknavostí pokazí. I pro dítě, které je "spravedlivě" podporováno a hraje utkání, i když třeba jeho tréninková morálka je špatná, ale přesto vidí, že hraje stejně jako ten, kdo se maximálně snaží, není to zcela výchovné. Dostáváme se tak do paradoxní situace: jestliže jsme spravedliví k těm, co hokejem nežijí, tak současně jsme nespravedliví k těm, co hokejem žijí. Jesliže chceme být absolutně spravedliví, současně se stáváme nespravedlivými!  (Jin a jang - jednota protikladů, aneb všechno je relativní).

Je žádoucí, aby se děti postupně seznamovaly a připravovaly na konkurenční a konfrontační prostředí ve sportu. Měly by vidět, že když je někdo v nějakém oboru (sport, vzdělání, věda ...) lepší, má větší možnost se uplatnit. To je zdravá motivace!  Vhodné soutěživé prostředí kultivuje psychický rozvoj hráčů. Pěstovaná hráčská soutěživost je nutná vlastnost, která silně pomáhá k výkonnostnímu progresu. V tuzemsku je zaběhnutá praxe, že všechny průměrujeme - těm bez zájmu dáváme herní šanci a tak je možná vytáhneme do průměru, těm ambicióznějším tu šanci navíc bereme a tak je naopak srážíme do průměru. Bohužel se tato praxe netýká jen hokeje.

Jak balancovat s nominační otázkou? Je to velmi citlivé téma, se kterým je potřeba rodiče těch nejmladších kategorií na schůzkách seznamovat a preventivně je upozorňovat na situace, které časem mohou nastat. V těchto kategoriích je ještě pozitivní atmosféra a rodiče to v tu dobu pochopí lépe, než když tento problém řešíme zpětně a v emocích. Je samozřejmě nutné preventivně na toto téma adekvátním způsobem mluvit i s dětmi tak, aby to pochopily i ony.

 

20.11.2013 Vztah klubu k nejmladším kategoriím

V článku níže zmiňuju, že vnímám odtažtý vztah vedení ČSLH k nejmladším kategoriím. Ukázkou toho jsou pravidla minihokeje neodpovídající potřebám těchto kategorií. Ale svůj podíl na úrovni soutěžních turnajů přípravek mají i krajské svazy, které tyto soutěže řídí. Jestliže jsme měli v Olomouci zatím dva tyto turnaje a v obou případech nám chyběl vždy jeden rozhodčí, tak je už něco špatně. Ale základem všeho je činnost klubů a jejich podceňovaný přístup ke svým nejmladším kategoriím. A dle mých zkušeností je to ve všech klubech víceméně stejné - na prvním místě je vždy seniorské mužstvo a dále už pro něj důležitost družstev s jejich nižším věkem klesá. Ono je to bohužel pochopitelné. Jak to změnit?

Svým způsobem by bylo ideální, kdyby fungovaly specializované kluby pouze na žákovský a dětský hokej, kde by nebyly starší kategorie (MD, SD junioři, senioři). Jednu dobu takové kluby existovaly. Bylo to v době, kdy například v Třemošné a v Letňanech zakládali nové kluby a neměli tam ještě starší kategorie. A vím, že v ten čas tam dětský a žákovský hokej byl na velmi vysoké úrovni. Koncentrace a důraz činnosti klubu byly kladeny pouze na ony kategorie. Hráči měli kvalitní zázemí s dostatkem ledu v optimálních časech (v tu chvíli není nutné zřizovat "hokejové třídy", aby žáci trénovali v rámci vyučování, kdy je dnes právě problém dostat žáky do těchto tříd, když rodiče preferují pochopitelně vzdělání svých potomků).

Cestu, jak koncentrovaně a specializovaně pracovat s mládeží bez mužské kategorie naznačuje klub HC Českobudějovičtí Lvi, který se chce věnovat pouze výchově hokejové mládeže (až po juniory). Jsem přesvědčený, že postupem času bude takových klubů díky hokejovým nadšencům (většinou z řad bývalých hráčů NHL - Kučera, Pouzar ... ?) přibývat. Lední hokej v ČR to už nutně potřebuje!!!

 

19.11.2013 Soutěž v minihokeji

K tomuto článku mě vyprovokoval průběh soutěžních utkání v minihokeji, které o tomto víkendu zahájily ročníky 06.

Stalo se při utkání minihokeje už tradicí (starší kategorie 04, 05 a nyní i 06), že utkání se zahájí pozdě. Buď nejde nastavit časomíra, neboť ji obsluhuje zřejmě někdo z rodičů, nebo se čeká na rozhodčího, který se bez omluvy nakonec nedostaví a rozhoduje jeden z trenérů, či se hledají zápisy o utkání, protože se neví, u kterého družstva vlastně skončily. Mezi tím se družstva rozbruslují 15 minut v krajních pásmech. Rozhodčí do té doby drží puk v ruce, jenž nabírá teplotu těla. Vhodí se konečně buly a na teplý puk se lepí nabruslený sníh. Puk potom klouže minimálně, zastavuje se. S pukem se zastavují i hráči, shlukují se, dolují puk, leč marně, protože mají na sobě čtyři soupeře. Říká se tomu "holomajzna". Dalším problém často bývá, že družstva jsou velmi nevyrovnaná a utkání se tak odehrává na polovině toho slabšího družstva. Do určité doby to ještě nevadí, ale jestliže se potom bez úpravy ledu hraje další utkání, kdy se opět všichni hráči rozbruslují a čekají, než se vyřídí všechny formality k utkání, tak v závěru druhé hodiny hry je led velmi (zvlášť na jedné polovině) zničený. Nyní se k tomu přidává odlehčený modrý puk, který se v silné vrstvě sněhu opět zastavuje. Navíc má odlehčený puk jiné vlasnosti než klasický černý. Je měkčí, pružnější, více se odráží, je citlivější na manipulaci. Tím pádem se kladou vyšší nároky na jeho ovládání, na jeho kontrolu. Ale na to nezkušení mladí hráči nemají cit, prostor ani čas. Podmínky pro hru, víceméně začínajících hokejistů, jsou velmi náročné.

Já navrhuju hru s černým pukem i u roč. 06 a hrát např. 2x 20 minut, každá dvacetimunutovka je nové utkání a vystřídají se strany.

Další problém je povinné střídání. Někde se to řeší jednotným klaksonem pro obě soutěžní utkání (je zde riziko, že zazní v době, kdy si hráč vypracuje gólovou šanci, ale zazní klakson), někde se střídá na písknutí rozhodčího (zase riziko, že hráči reagují na písknutí rozhodčího z vedlejšího utkání, střídají dřív a už jsem zažil, že v tu chvíli rozhodčí nařídí dle pravidel trestné střílení).

Střídání by měl dle mého názoru pískat rozhodčí dle situace, ale měl by se pohybovat v prostoru brankové čáry, dál od vedlejšího utkání a čelem ke střídajícím. Měl by písknutí doprovodit rázným gestem a též slovně.

Hráči mají dle pravidel hrát v daných čtveřicích (trojicích) označení páskami. Kromě našich družstev jsem neviděl, že by to někdo používal. A jestliže chybí hráč do daného počtu, tak mají hrát o jednoho méně. Neděje se to! Já se však tomu nedivím. Nanominuju 12 hráčů, jeden však náhle onemocní, tak je problém. A řešil bych ho také doplňováním jednoho hráče, ať hráči hrají, když mohou.

Čím více nařízení a příkazů, tím více se to nedodržuje. Jsem pro zrušení barevných pásek (které stejně nejsou dodržovány a v případě chybějícího hráče hry v oslabení. Ať se hraje v maximálním počtu. Chceme, aby hrálo co nejvíce dětí, aby se využil prostor ke hře a ne hru omezovat. I proto se přestupky neřeší vyloučením (oslabením), ale TS. Naopak. Já bych navrhoval, aby místo TS hrálo faulované družstvo jedno střídání s jedním hráčem navíc! TS použít jen v závěru, kdy by tato přesilovka již nemohla být uplatněna. Víme, že přesilovka v této kategorii není prakticky přesilovka, ale stejně tak fauly nejsou takovými fauly, aby za ně vždy následovalo TS.

Zatímní průběh soutěží v minihokeji vnímám jako ukázku vztahu patřičných orgánů ve vedení ČSLH k dětskému hokeji.  Nejsou zcela v obraze, podceňují jej, mají k němu daleko.

Na tyto "nejmenší" utkání chodí po dospělém hokeji nejvíce lidí - rodičů, prarodičů ... . Ukažme proto, že i ten "nejmenší" hokej se zlepšuje. I tudy vede cesta, jak získávat nové děti do chřadnoucích počtů dětí v přípravkách.

 

7.11.2013 Talent a TALENT

Rodiče (trenéři) si správně myslí, že na rozvoj sportovní výkonnosti má nepochybný vliv talent jedince (jeho genetická výbava zděděná po svých předcích). Většina rodičů (trenérů) však má na mysli pouze talent pohybový. Neberou příliš v úvahu tzv. TALENT psychický a emoční. A právě takový TALENT je pro budoucnost rozhodující! Samozřejmě, že pro optimální vývoj sportovního výkonu jsou důležité obě složky talentu, ale dosud podceňované psychické a emoční předpoklady jedince jsou tou vůdčí složkou sportovního talentu! Nacházím zde návaznost se svou trenérskou filosofií o důležitosti duševní složky sportovního výkonu. V dětství sportovec těží především ze svého pohybového nadání, ale postupem doby mají větší vliv na výkonnost předpoklady psychické a emoční.

Elán je velký předpoklad pro budoucí úspěch, je to jako posedlost úspěchem. Děti s elánem se zabývají nějakou činností z vlastního silného popudu a ta činnost je pohltí a baví. Zlepšují se tím naprosto intuitivně a spontánně. Jestliže jsou některé děti „nucené“ sportovat jen v organizovaných trénincích, pravděpodobně tento elán nemají. Ačkoli elán je u některých dětí evidentní již v předškolním věku, u mnohých se objeví mnohem později, teprve když přijdou do kolektivu, který je motivující.

Zaujetí velmi souvisí s elánem, můžeme jej nazvat láskou ke sportu, je to dětská radost ze hry. Mnoho dětí skončí předčasně, protože je hokej dostatečně nebaví. Někteří jen nejsou ochotni tvrdě trénovat, chtějí být dobří, ale nechtějí tomu moc obětovat. Jiní však dosáhnou výborných výsledků, ač nemají ve vínku velký talent, ale milují hru a soutěž.

Odolnost. Talentovaní jedinci bývají převážně emočně odolní. Ti, kteří mají dobrou odolnost na stres v životě, mají ji obvykle i ve sportu. Jsou schopni lépe překonávat překážky a nedostávají se příliš často ke své hranici odolnosti stresu.

Houževnatost Úspěšní sportovci, chtějí-li se měřit s ostatními, musí mít sebevědomí na vysoké úrovni, měli by se cítit dobře v situaci soutěže a vyhrocených stavů. Někteří z nich přiznávají, že hnacím motorem občas také bývá strach z neúspěchu, ti výjimeční však hluboko uvnitř věří, že jsou dobří a lepší než ostatní.

Pozitivní přístup je často hnacím motorem úspěchu. Bez silné víry v dobrý konec toho nelze dosáhnout.

Realismus. Sportovec by měl být na jedné straně silně přesvědčený o svých schopnostech, na druhé straně by neměl ztrácet půdu pod nohama a být si také vědom svých slabin. I ti nejlepší mají stále co zlepšovat.

Soustředěnost. Velmi brzy mohou rodiče a trenéři pozorovat u některých dětí schopnost nerozptylovat se okolím při soutěži. Ti nadaní jsou úplně pohlceni činností a dokážou udržet pozornost velmi dlouho. Ten, kdo je roztěkaný a není schopen se koncentrovat, nemůže dosáhnout dobrých výsledků.

Stálost. I v době, kdy se nic nedaří, dobří sportovci „dělají svou práci“. Věří svým schopnostem, své vůli znovu se vrátit na výsluní. Vědí, že chyby se mohou stát a oni se pozitivně zaměřují na to jak se přizpůsobit situaci.

Soutěživost. Soutěživí jedinci chtějí hrát tak dlouho, dokud nevyhrají.„ Tito hráči milují hru a nenávidí porážky. Mají bojovnou povahu a vyhledávají soutěž.

Úsilí. Všechny výše jmenované psychické vlastnosti ústí v tréninkové a zápasové volní úsilí, bez kterého se žádný vrcholový sportovec neobejde.

Tyto emoční vlastnosti jsou kombinaci zděděných a naučených charakteristik. Některé děti mají v sobě přirozený entuziasmus pro pohybové aktivity, stačí však pár negativních zkušeností a vše může být ztraceno. Je velmi důležité, aby mladí sportovci vyrůstali v prostředí, které je na jedné straně motivující, ale na straně druhé na ně nebyl vytvářen silný tlak příliš brzo. Dobří trenéři mládeže by měli dokázat vytvořit prostředí, v němž dochází k přirozenému rozvoji psychických i fyzických schopností.

V této dosud velmi málo probádané oblasti „psychického tréninku“ se otvírá také široké pole působnosti i pro rodiče sportujících dětí. Ti svým potomkům jednak předali něco ze své genetické výbavy, ale současně mají velké možnosti je dnes a denně duševně kultivovat a tak je připravovat lépe na sport a na život vůbec. My trenéři bychom jim v tom měli být ve vzájemné spolupráci s nimi nápomocní.

1.11.2013 Názor na článek z MF Dnes 1.11. Rodiče nemájí na zimáku co dělat, myslí si Draisaitl.

"...Všude do toho kecají lidi, kteří tomu nerozumnějí, tatínkové a maminky, a většina z nich toho kluka nakonec stejně jenom zkazí. ... Tady (rozumněj v Česku) je to extrémní a je to špatně. Rodiče nemají na zimáku co dělat. Samozřejmě se snaží tlačit své děti všude na světě, ale tak extrémní jako tady to v Německu není."

Já tak extrémní názor nemám. Rodiče platí příspěvky a tak pochopitelně chtějí vědět, za co, jaká je jim věnována výchova. Naopak. Já jsem pro, aby rodič viděl, jak jeho dítě trénuje, jak se na tréninku (v utkání) snaží, jaké podává výkony, jak se chová. Ale musí respektovat určitá daná pravidla. Chci, aby sledoval trénink z tribuny, ne ze střídačky či trestné lavice z bezprostřední blízkosti, protože je to potom svádí ke řvaní na své dítě nebo jiné zasahování do tréninku. Jejich dítě tak ztrácí potřebnou soustředěnost na trénink, když musí vnímat ještě navíc svého rodiče. To je špatně. Rodič si musí uvědomit, že jak on tak trenér mají stejný zájem - aby jejich dítě bylo v rámci svých možností kvalitní sportovec a hlavně člověk. V tom by měl rodič trenérovi důvěřovat. Trenér by zase měl s rodičem spolupracovat a nestavět bariéry v podobě zákazu přítomnosti rodiče na zimním stadioně (to ani z právního hlediska není možné, jestliže rodič respektuje návštěvní řád stadionu). Důležitá je komunikace. Vysvětlit rodiči, že jeho zasahování  během tréninku je kontraproduktivní a k ničemu moc nevede. A jestli rodič má nějaký problém, tak určitě může přijít za trenérem, ale ne bezprostředně po tréninku (utkání), kdy jsou možné zvýšené emoce, ale posléze. Spolupráce a komunikace trenér - rodič je nutná!  Současně však nedoporučuju, aby byly mezi trenérem a rodiči příliš kamarádské vztahy. Trenér musí mít určitý odstup, autoritu a respekt.

Vím, že bohužel v porovnání s minulostí  rodiče víc a více zasahují do činnosti trenéra. Proto by dnes trenér měl více "pracovat" i s rodiči.

28.10. 2013 Názor na reformu mládežnického hokeje

ČSLH chce zlepšit úroveň mládežnického, potažmo celého našeho hokeje. I proto jsou zřízeny a zřizovány tzv. Akademie. Bohužel tyto Akademie jsou určeny pro hráče od mladšího dorostu po juniory. Jaký to má vliv na mládežnické kategorie nižší? Prakticky žádný. Snad jen motivační, že kvalitní žák má šanci v budoucnu hrát v této vybrané společnosti. Takže dětského (rozumněj "přípravkového" po 4.třdu) a žákovského (5.-8.třída) hokeje se tyto snahy o zlepšení ve skutečnosti netýkají. Zavádění Akademií je polovičaté řešení.

Dle mého názoru se zlepšení úrovně mládežnického hokeje (tedy od přípravky po juniory) může efektivněji dít v případě, že se zkvalitní i tréninkový proces v těch nejmladších kategoriích. Je to logické. Když do Akademie příjdou lépe připravení mladí hráči, zkvalitní se tréninkový proces i v těchto kategoriích. Naopak, jestliže budou do Akademií chodit hráči stejně "připravení" jako dosud, kvalitativní posun už bude náročnější, diskutabilní. Jinými slovy s reformou mládežnického hokeje se mělo (má) začít od základů, od nejmladších a  postupně jej zkvalitňovat až po nejstarší mládežnické kategorie.

Jakým způsobem se může dětský hokej změnit, resp. zlepšit? Je to především na trenérských postech. Dnes to většinou funguje tak, že se k začínajícím hokejistům přiřadí i začínající trenér (rodič, právě končící hokejista, jen výjimečně nadšenec nepatřící ani do jedné z těchto skupin), nebo trenér, který trénuje už dlouhodobě, ale jeho hlavní kategorie jsou starší, do přípravky jde jen proto, že tam prostě není trenér. Je jasné, že takový trenér se soustředí především na své starší kategorie a ty mladší bere jako nutné zlo. Děje se to tak proto, že v těchto nejmladších kategoriích není údajně co zkazit. Opak je však pravdou. Dnes, kdy se do hokeje hlásí méně dětí, je potřeba podchytit zájem co největšího počtu dětí, nabídnout jim atraktivní a jejímu věku odpovídající program. Takový, který je nadchne a současně jim něco dá. Jestliže jsou však děti otráveni nezáživným tréninkem, často s hokejem končí. Má to i širší dopad v tom, že se do podvědomí veřejnosti dostává informace, že se to v dětském hokeji dělá špatně, a tak rodiče děti raději dají na jiný sport. Začínající trenér se učí na začátečnících. To není dobře. Problém s trenéry u těchto kategorií je také v tom, že trenér postupně získává nějaké vědomosti a zkušenosti s trénováním nejmenších, ale nezužitkuje je, protože jeho cílem je trénovat starší kategorie, kde je to atraktivnější, prestižnější , váženější a také lépe placené. A tak postupuje s kategorií výše a u nejmladších opět začíná nový nezkušený trenér.

Jak to změnit? Začíná to u reformy školení trenérů. Už dlouho volám po tom, že školení trenérů musí být specializované, že u nejmladších hráčů musí pracovat specialisté. Dát trenérům obecný základ, ale pak školení specializovat. Dnes jsou pod pojmem mládež zahrnované kategorie od začínajících (čtyřleté děti) po juniory. To je samozřejmě příliš široká oblast. Mládež metodicky vymezit pouze po žákovské kategorie. Mladší dorost a výše už by měly spadat pod specializaci školení seniorského hokeje. V optimálním případě ještě rozdělit žákovské kat. na dětské (po 4.tř.) a žákovské (5.-8.tř). V těchto dvou (tří) specializací potom v mnohem užší, speciálnější a intenzívnější formě školit trenéry. Vyškolení trenéři by potom trénovali ve svém oboru. Sbírali by dlouhodobě poznatky a zkušenosti, které by současně v těchto družstvech i zužitkovali. Bezpochyby by se zlkvalitnil tréninkový proces a zvýšila by se prestiž dětského hokeje.

Je zřejmé, co tomuto mému návrhu brání. Je to profesionalizace trenérů, podceňování vážnosti jejich práce a tím pádem i  jejich finanční ocenění u dětských družstev. Pokud bude finanční rozdělení fungovat tak, jak je to nastavené dosud (čím mladší kategorie, tím nižší (žádné!) finanční ohodnocení) je jasné, že se trenéři k dětskému hokeji hlásit nebudou. Druhá překážka je i práce ČSLH na poli dětské metodiky. V drtivé většině směřuje mladežnická metodika ČSLH na úroveň Akademií, potom výjimečně na žákovské kategorie, ale nejmladší přípravkové kategorie jsou pro trenéry (metodiky) ČSLH už příliš vzdálené téma. A i tento jev vytváří nezájem trenérů o to, věnovat se nejmladším hokejistům.

Ta propast mezi již mnoho let zaběhlou a tradiční metodikou "mládeže" a tou novou, potřebnou se prohlubuje i proto, že se vstup do hokeje posunuje do mladšího a mladšího věku. Ale reakce odpovědných činovníků tomu neodpovídá. Bohužel :-(.

Zlepšení dětského hokeje se dá pochopitelně zlepšit ješté ve více oblastech. Ale o těch zase jindy.

12.10. 2013 Názor na power skating

Myslím si, že význam power skatingu na zlepšení bruslení, resp. na zlepení funkčního bruslení hráče ledního hokeje, se u nás přeceňuje. Jinak řečeno: neměli bychom brát power skating jako základní metodu herního bruslení. Power skating má možná význam pro základ techniky bruslení u rychlobruslaře, ale dle mého názoru ne u hokejisty. Tato metodická řada je pro děti příliš nepřirozená, umělá, jednostranná, strojová, stroze cyklická, lineární, bezmyšlenkovitá, bez dynamického náboje, bez herních vztahů a proměnlivosti,  ... .power skating je pro dítě abstraktní bruslení.

Hokejové (herní) bruslení, které je základním lokomočním prostředkem ve hře, má základ v širokém spektru bruslařské všestrannosti, v duševní a tělesné reaktibilitě, v pohybových vztazích, herní bruslení je konkrétní, za "něčím", je neoddělitelně spjaté s pohybovou hrou na ledě.

Dle mého názoru bychom měli v našem tréninku využívat jen určitou část power skatingu v bohaté bruslařské všestrannosti a  především bychom měli my, trenéři mládeže, zvýšit objem bruslení pod různě modelovaným tlakem. V takovém bruslení dochází přirozenou cestou k plošnému bruslení a k bruslařským kreacím, které bychom umělým bruslařským tréninkem těžko vyvolávali. Pro děti je to přirozené, konkrétní, motivující, zábavné a blízké hře, kterou milují. A současně efektivně rozvíjející. U čím mladších dětí počítejme s výrazným efektem, že to, co dělají přirozeně a s nadšením je rozvíjí daleko více, než to, co dělají jen proto, že to chce trenér. Že existuje i transfer, který nepřímo rozvíjí i dovednosti, které přímo zrovna nerozvíjíš. A bruslařská hra obsahuje bezpočet bruslařské ekvilibristiky, která v hráčích rozvíjí i obecné bruslení. Aniž si to hráč  uvědomuje.

Více v sekci Moje trenérská filosofie - podsekce Herní bruslení.

7.10. 2013. Názor na postaršování.

Na stránkách p. Zachy jsem byl osloven, zda bych se vyjádřil k postaršování. Zde se o to pokusím.

Počet postaršených hráčů se zvyšuje. Ale není to dané vyšším počtem talentů. Je to dáno nižším (chybějícím) počtem hráčů v družstvech. Dalším důvodem je nižší úroveň  výkonnosti dnešní hráčské generace. V tu chvíli je osloven na postaršení i hráč, který by v minulosti byl pouze průměrným. Postaršení má především význal pro hráče, který i u starší kategorie výkonnostně patří mezi ty lepší. Ale měl by do staršího družstva zapadnout i společensky, neměl by tam mít větší problémy ve vztazích se spoluhráči. Postaršení se musí řešit individuálně, nelze řícii to, co tvrdí většina rodičů, že automaticky když hráč přejde ke starším, tak mu to výkonnostně pomůže. Je také potřeba komunikovat s rodiči postaršeného hráče, vysvětlit jim, proč mu to může či také nemusí pomoci, v čem jsou rizika. Že v mladém věku těží hráč především ze svého talentu, v dospělém věku potom z toho, jak se naučil na sobě pracovat. A že právě riziko talentu je, že se na sobě pracovat nenaučí, protože mu momentálně vystačí jeho talent. Přesunem ke starším dostává hráč novou výzvu. Buď ji využije ke svému prospěchu a snaží se být nejlepší i u starších, nebo se uspokojí pouze s tím, že je u starších. Talentované hráče bychom se měli snažit rozvíjet a ne jej průměovat. Zvlášť v dnešní době, kdy talentů máme v hokeji skutečně méně.

1.10.2013. Názor na jeden diskuzní příspěvěk, resp. část z něj na http://www.zacha-hokej.cz/domu/diskuse-diskuse-diskuse "... neboť pro hokej mám tři kritéria rychlost, obratnost a tvrdost ...".

To je přesně to, co drtivá většina rodičů a bohužel i trenérů mládeže jednostranně u svých dětí či svěřenců podporuje. Vnější viditelné tělesné schopnosti. a dovednosti To, co je neustále omíláno na trenérských seminářích a školeních.  Zde jen krátce: hra je tvořena jednotou protikladů, útok - obrana, ale také tělesno a duševno. Jedno bez druhého by nefungovalo. Tak i tělesno pořebuje duševno. Duševno vždy předchází tělesnu. Proto se v tréninku musíme tak jako tělesnu věnovat duševnu: kognitivním a mentálním schopnostem a dovednostem. Myšlenka je rychlejší než pohyb!

Můj podrobný názor a vysvětlení k tomuto zásadnímu tématu pohybové hry je v Sekci Moje trenérská filosofie a v podsekcích.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Z knihy Pavla Horvátha na hru Lionela Messiho:

"My, obyčejní smrtelníci, mu nesaháme ani po kotníky. S míčem u nohy bojuje proti přírodním zákonům. Musel se narodit na jiné planetě. Pokud má dost prostoru a času, aby se rozběhl, je nemyslitelné, abyste ho zastavili jinak než faulem. Pořád nechápu, jak může někdo umět fotbal tak dokonale."

Můj názor velmi koresponduje s mým názorem níže. Tento hráč ovládá umění hry. Neoplývá tělesnou kondicí, ale herním uměním. Tím komplexem dovedností a schopností, který pasuje hráče na výjimečné hráče. Takový to hráč se vyvíjel především v herním prostředí!!!

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Hodnocení reprezentačního trenéra U 20 M. Přerosta po turnaji ve Finsku dne 5.9.

Cituji: "Pokud bychom se měli dotknout konkrétních problémů, tak jednoznačně jako největší nedostatky při hře českého týmu se ukazovaly osobní souboje, v nichž jsme nebyli konkurenceschopným týmem ani v jednom z utkání a také dorážky před vlastní brankou, které jsme nedokázali opakovaně pokrývat."
 

Můj názor na citát: Toto hodnocení přesně koresponduje s mým názorem na tréninky naší mládeže. Respektive o absenci nebo velmi nízkém objemu tréninkových cvičení pod herním tlakem. Už od dětských let. A to jak na suchu, tak na ledě. Viz Multimentální trénink.

:
TOPlist